Jirkovský crossmarathonJirkovský crossmarathon

Napsali o nás

Jirkovský crossmarathon 2016

17. června 2016 - Ivana Vávrů - http://run-withlove.blogspot.cz/

Mám tenhle závod moc ráda. Loni jsem posílala Augustýnkovu fotku jako omluvenku, ale letos už na něm opět nemůžu chybět :-). Často zvu do Jirkova další běžce, ale termínovka je bohužel tak nabitá, že sem málokdy někdo skutečně dorazí.

Po startu, při němž mám slzy v očích a ani nemusí hrát Vltava :-), hned pádím kupředu a nechávám za sebou všechny ty běžce, kteří mi vždycky utekli. A když už jsem s nimi náhodou chvilku zvládla držet krok, tak to byl zázrak. Dneska je tomu však jinak. Nestačí mi vyhrát „jenom“ svoji kategorii. Chci vyhrát i celkově v ženách :-).

Přihlížející paní u trati říká, že jsme nasadili vražedné tempo. No, možná trošku, anebo na to zkrátka máme ;-). „Train hard, believe in yourself and everything is possible.“

Hlavní dlouhé stoupání na Lesnou mě totálně rozsekává. Člověk tady jeden ročník vynechal a jako by zapomněl, jak jsou ty naše Krušné hory krušné, že :-). Opravdu chci za měsíc běžet z Perštejna na Klínovec? Po zdolání tohoto nejvyššího bodu bych nejraději zvedla ruce nad hlavu a vítězoslavně zakřičela „jó!“, ale šetřím silami. Navíc je mi v patách Lenka Bayerová. Ajaj. Musím makat.

Seběhy dolů prokládají zákeřné výběhy, v nichž mají už tak dost rozklepané nohy co dělat. Několikrát vzpomínám na svou bezmála šesti a půl hodinovou anabázi při mé zdejší poslední účasti.

Na zahrádce, kolem které běžíme, spatřuji povědomou postavu pobíhajícího muže v oranžovém tričku, jak se nadšeně a s radostí vrhá na jednu z židliček k voňavému táboráku. To je přece Kujda! „Kujdo, vrať se!“ Nevrátí se :-(.

Při jednom prudkém seběhu po šutrech si uvědomuji, že se nesmím bát a naopak to musím maximálně pustit. Jakmile bych o tom začala přemýšlet, mohla bych spadnout.

Nevím, jak dlouho běžím, ani kolik kilometrů mi ještě zbývá. Prostě běžím :-). Všechno mě bolí a jsem hodně unavená. Až si říkám, proč ti lidi vlastně ty maratony vůbec běhají? Asi kvůli té radosti v cíli :-D. Pořád mám velkou žízeň a hlad. Při předstartovní rozpravě jsem zaslechla cosi o chlebech s marmeládou, ale nikde je nevidím :-(.

Míjíme nějakou skupinu dětí. To vypadá jako lesní školka. Gustíku, těš se :-P.

V Zákoutí se v zatáčce lehce poohlédnu za sebe a zjišťuji, že jsou stále tam. Lenka a před ní ještě nějaká jiná běžkyně. Nemám příliš velký náskok. Jeden cyklista mi říká, že mám dobrý seběh. Teď už je to jen po silnici. V kopci na Mezihoří předbíhám běžce v křečích. Je mi ho líto. Ještě, že jsem si včera dala preventivně protikřečový rybíz.

Jedna vesnice odsýpá za druhou. Jestli to vydržím, tak se za cílem svalím na zem a budu už jenom ležet. Posledních šest kilometrů je označeno. Zbývá jich již jen pět. To je jako k Praturovi a zpět. Jó půlmaratony, to jsou brnkačky, ale tohle je něco úplně jiného.

Poslední kilometr vede podél přivaděče s pohledem na nejvyšší vrchol celého maratonu, který se tyčí v dáli před námi. Už absolutně nemůžu. Hodně zpomaluji a uvažuji nad tím, že by byla velká škoda teď o to prvenství mezi ženami přijít...

Zvládla jsem to! :-) Bylo třeba nebát se, mít pokoru a bojovat. Nikam se nesvaluji, ale motám se pěkně. 3:39:18, takže i osobák po měsíci znovu padl. Sice jenom o sedmnáct vteřin (asi kompenzace za Karlovy Vary :-)), ale na tom posledním kilometru jsem to úplně zazdila. Nebylo už z čeho brát. Tohle byl jednoznačně můj letošní nejhodnotnější běžecký výkon.

Vyhlášení probíhá na stupních vítězů. Je to hezké. Nevím, jestli to takto bylo vždycky, protože takhle brzy jsem tu v minulosti nikdy nebyla :-). Pamatuji si pokaždé jen průběžné vyhlašování jednotlivých závodníků.

Děkuji všem a příští rok zase ;-).

Hrozně mě bolí nohy. Je to nepříjemné, i když sedím. Dávám si to přece jen dnes ještě jednou k tomu Praturovi a zpět :-). Tentokrát procházkou s Gustíkem. Za osobák jsem si slíbila zmrzku, ale stánek, kde ji prodávají, má momentálně pro nepřízeň počasí zavřeno. Nevadí, já si tuhle odměnu přijdu vybrat jindy ;-).

Co hnalo veterána za vítězstvím? Žízeň!

15. června 2016 - Jirkovské noviny č. 6/XXI.

Běžce o generaci i dvě mladší nechal za sebou vítěz 16. ročníku Jirkovského crossmarathonu, letos padesátiletý Karel Karas z Litvínova. Do kolonky Jméno klubu uvedl veterán Udělat si žízeň. Jistě existuje řada jiných způsobů, jak si vyvolat žízeň, ale vítězství v maratonu je opravdu originální cesta. Navíc si Karas (č. 64) pro vítězství doběhl stylem start-cíl, jak dokládá snímek z prvních metrů po startu. Ten byl mimochodem docela dramatický, když proti právě vyběhnuvším běžcům vyjelo od přivaděče svižným tempem auto.

Podrobnosti o JCM v příští čísle.

poděkování za JCM

13. června 2016 - Jan Hamerník

Dobrý den Raisrovi,

chci poděkovat za další hezký ročník JCM. Tentokrát se povedlo i počasí a bylo to všechno veselejší.

Tahle trasa je snad nejpovedenější z těch 13 ročníků, co jsem absolvoval. Kopec se dá běžet (i pro cyklisty cesta dobrá) a ta smyčka na Malý Háj je příjemné prodloužení klidné střední pasáže, kde se dá ještě běžet a rozhlížet se (i trochu zkontrolovat pořadí :-) ). Vychází to stále trochu kratší, ale mně osobně to nevadí. Pokud byste chtěli přidat délku, tak určitě někde tady na silnici nahoře. Jen se nevracet k trase 2014 - ta už je asi nad mé síly :-(.

Děkuji, že se vám podařilo dopravit mé soukromé občerstvení na K3 a K5, i když jsem přišel dost pozdě.

Přeji hodně zdraví a elánu i do budoucích ročníků a to startovné klidně trochu zdvihněte. Myslím, že kdo chce přijet, tak přijede, a stovka navíc to nerozhodne (vyjma Vaška Krejsy). Pod 300-400 Kč už moc akcí není a to mám na mysli „soukromé“ maratony, o komerčních monstr akcích se nezmiňuji.

Ještě jednou děkuji i za své kolegy skoro důchodce a doufám zase za rok ve zdraví na shledanou.

Jan Hamerník, Chotěnice, Heřmanův Městec

Jirkovský crossmarathon 2015: jak se peče (pro) perník

17. června 2015 - Jan Tomášek - 42195-dobyti-raje.webnode.cz

Když dovršíte věku patnácti let, stát i zákony na vás začnou pohlížet jinak. Mimo jiné se stanete trestně odpovědnými, bez obav z úředního postihu se můžete věnovat sexu a na důkaz toho, že již nejste malé děti ale občané (byť zatím jen s omezenými právy), dostanete svůj první osobní průkaz totožnosti. Když jako běžci dovršíte patnácti maratonů, vaše práva a povinnosti se naproti tomu ani v nejmenším nezmění. Dostanete ale moc pěknou perníkovou medaili. V mém případě tomu tak alespoň bylo, ovšem musel jsem se pro ni vypravit do vedrem rozpálených Krušných hor.

Jirkovský crossmarathon byl velkým lákadlem. Je to asi jediný maraton u nás, kde se na trať vydávají nejen běžci, ale i cyklisté. Vzhledem k tomu, že těmi se to mezi mými kamarády a kamarádkami přímo hemží, nebylo od smělého nápadu k jeho ještě smělejší realizaci daleko. Ubytování jsme si s dostatečným předstihem zamluvili v penzionu v Bezručově údolí u Chomutova. A jelikož s námi vyrazili i přátelé bez sportovních ambicí, vypadalo to ve výsledku spíše jako velký výlet s partnery a dětmi do přírody. Osobně jsem byl v celé výpravě tak trochu za exota, protože jsem se jako jediný chystal běžet (cyklisté byli hned čtyři) a jako jediný s sebou neměl ani potomka (byl v lázních s babičkou) ani manželku (měla o víkendu službu v práci).

V pátek odpoledne mě čekal luxusní odvoz přímo od domu, a to díky otci jedné z kamarádek, který se rozhodl vyrazit s námi (ve svých jedenasedmdesáti letech byl nakonec mezi cyklisty nejstarším účastníkem a dojel na úctyhodném 61. místě z téměř osmdesátihlavého pelotonu). Přípravu na závod pojal natolik svědomitě, že si jeho trasu zhruba před měsícem projel na zkoušku. Mohl mě tak po většinu cesty do Chomutova strašit vyprávěním, jaké galeje nás čekají. Pravdou je, že profil tratě, který pořadatelé vyvěsili na své stránky a který jsem v týdnu pečlivě studoval, připomínal obrázky známé z horských etap Tour de France. Celkové převýšení 900 metrů: to už stojí za to být přinejmenším trochu nervózní. Chlácholil jsem se nicméně pomyšlením, že když jsem loni v červenci zvládnul Berounský třístudánkový maraton, jehož organizátoři vás mírně sadisticky donutí osmkrát vyběhnout k rozhledně Děd, musím to nějak přežít i tentokrát.

Úkol pro večer před závodem zněl jasně: nepodlehnout nebezpečným svodům situace (bez manželky, bez syna, s kamarády, kteří mají rádi pivo stejně jako já a co se s nimi tak hezky povídá i hodně dlouho do noci) a jít v rozumnou dobu a hlavně v rozumném stavu na kutě. Velmi tomu nakonec napomohli čeští fotbalisté a jejich výkon v zápase s Islandem, neboť jeho sledování žádné důvody či chuť k bujarým oslavám rozhodně nevyvolalo. Ráno se tak sportovní část výpravy sešla k brzké snídani v relativně svěžím stavu. Diskuze se (kromě kopců) točila především okolo počasí. Všechny předpovědní modely slibovaly třicetistupňové tropy; lišily se jen v odhadu, kdy je doprovodí bouřka a krupobití. Cyklisté se vzájemně utěšovali pomyšlením, že se trochu zchladí ve sjezdech, k čemuž jsem se já upínat bohužel nemohl.

Na místo prezentace v jedné z jirkovských základních škol jsme dorazili tak akorát, abychom v poklidu zaplatili registrační poplatek (pouhopouhých 130 Kč pro předem přihlášené!), vyzvedli startovní čísla a vykonali všechny potřeby, od malých až po ty velké. Trochu mě vyvedlo z míry, že pořadatelé každému závodníkovi vydávali mapu s vyznačenou trasou. Na orientační běh jsem se moc necítil a ani myšlenka, že mapu ponesu celý maraton v ruce, se mi moc nezamlouvala. V šatně jsem se pak osmělil a jednoho zkušeně vypadajícího borce se zeptal, zda mám očekávat problémy se značením tratě. Ujistil mě, že nikoli, že je to prý skvěle zajištěný závod, kde se určitě neztratím. Sám ho běžel již několikrát a nikdy problémy tohoto druhu nepocítil. Nebyl důvod mu nevěřit, a tak jsem mapu s klidným svědomím nechal v batohu v šatně. Dlužno dodat, že s dotyčným jsem se neviděl naposledy. Dá se dokonce říct, že náš krátký rozhovor byl nenápadným začátkem pozdějšího přátelství na celý závod.

Cyklisté šli na věc první. S kamarády jsme si popřáli hodně štěstí a pak už byl čas soustředit se na vlastní dobrodružství. Pořadatelé, kteří maraton úspěšně páchají již patnáctým rokem (no není krásné běžet patnáctý maraton na patnáctém ročníku?), nás uvítali několika milými a povzbudivými slovy. Atmosféra na startu i díky tomu vládla stejně příjemná jako u většiny českých maratonů tohoto typu. Když vám totiž lidé, kteří bez nároků na finanční prospěch věnují vlastní volný čas několika bláznům odhodlaným uštvat se po okolních cestách, s úsměvem tvrdí, že jim vaše účast dělá radost, máte z toho tak nějak opravdovější dobrý pocit, než když se vás o tomtéž snaží na PIMu přesvědčit primátorka, prezident republiky či ministr školství. Jmenovitě bylo ohlášeno několik závodníků a závodnic, jejichž počet uběhnutých maratonů se počítá na desítky. Paradoxně však pořadatel nezmínil Petra Hrčka, který se sice skromně skrýval v davu, ale který má na kontě maratonů více než 450 a figuruje tak na druhém místě historických českých tabulek (o svých výletech za maratony do zahraničí mimochodem velmi zajímavě psává na Bezvaběhu). Zachránili to naštěstí okolo stojící běžci a tak se jedna z legend českých sběračů maratonů dočkala zaslouženého potlesku. Chvíli se pak ještě čekalo na několik opozdilců, čehož jsem spolu s několika dalšími účastníky využil k nenápadnému vytracení se do blízkého křoví. Zpátky jsem se stihl zařadit na poslední chvíli, takže první metry běhu jsem strávil spěšným přenastavováním garmina.

Úvodní kilometry byly jako pověstný klid před bouří. Po mírném náběhu do kopce jsme zatočili doprava a vydali se po rovné šotolinové cestičce podél vodního přivaděče. Nikam jsem se nehnal, neboť jsem jasně tušil, že tentokrát bude kvůli profilu trati i pekelnému počasí hrát opatrnost zcela zásadní roli. Měl jsem dojem, že se přede mě postupně nahrnula spousta běžců, kteří se panujících podmínek tolik nebáli, avšak jak se ukázalo později, tak moc jich zase nebylo. Brzy jsem se ocitnul ve skupince čtyř nebo pěti závodníků, v níž nechyběl můj známý z šatny. V jeden okamžik jsem se dostal před něj, což ho přimělo k dobře míněné poznámce, že bych na to neměl jít zhurta. Kopec, který nás brzy čeká, je opravdu drsný a pošetřit si na něj síly se rozhodně vyplatí. On a jeho kamarád plánovali zpočátku klidné tempo, přičemž v pozdějších fázích maratonu, které vedou převážně z kopce, to teprve rozbalí. V prvním jsme byli zajedno, ve druhém bodě tohoto taktického záměru jsem se už moc neviděl. Seběhy kopců bohužel ani trochu neumím a snažím-li se v nich cokoli rozbalit, nemohu pak obvykle díky bolesti stehen několik dnů chodit.

Důkazem toho, že tempo naší skupinky určovala výstavní obezřetnost a racionální kalkul, může být i fakt, že jsme si docela pěkně popovídali. Stihli jsme se vzájemně představit, podat si ruku a vyměnit si zkušenosti z některých zajímavých běhů. To už se k nám ale výrazně přiblížila temná silueta Krušných hor. Proběhli jsme vesničkou (s pro počasí příhodným) názvem Vysoká Pec, na široké silnici za ní se poprvé občerstvili a pak už ostrá levá a „hurá“ do kopce. Na zhruba osmi následujících kilometrech nás čekalo převýšení téměř šesti set metrů. Začátek byl pravda jen malá ochutnávka, protože u Žeberské lípy se cesta srovnala po vrstevnici. Tato idylka ale netrvala dlouho. Od kontrolní stanice s číslem jedna už to bylo opravdu a nefalšovaně do kopce. A pořádného. A zdánlivě nekonečného, protože se běželo lesem a na vrchol nešlo ani na okamžik dohlédnout.

Asociace s Tour de France byla brzy zpátky. Připadal jsem si jako ve skupince cyklistů (nyní už jen tříčlenné), která si jede své tempo a na uprchlíky či odpadlíky kolem sebe moc nehledí. Poslušně jsem cupital za svými novými známými a jen občas juknul na garmina, zda se alespoň o trochu přiblížil kýžený čtrnáctý kilometr, kde by měl být podle dostupných propozic vrchol. Cesta měnila povrch, šířku i okolní scenérie, občas nás připeklo sluníčko a občas trochu ochladil vlhký stín lesa, to vše ale v neustálém a hlubokém soustředění se na každý krok a klidné dýchání. Postupně jsme dotáhli několik kolegů, a dokonce tři nebo čtyři cyklisty, kteří svůj závod pojali ve velmi rekreačním duchu. Na mapě byla místa, kterými jsme nyní stoupali, označena jako Velké Peklo a Malé Peklo, ale kdo by si tím kazil náladu… Pocitově to totiž alespoň prozatím nebylo špatné. Mysl byla na tuto výzvu připravena a dlouhodobě vylaďována, nohy se těšily, že tam kdesi nahoře se za odměnu pořádně rozběhnou a tak pomalé tempo a jím nenápadně ukrajované metry vypadaly jako ta nejpřirozenější věc na světě.

Vlastně jediné, co mě trochu trápilo, bylo pomyšlení, jak můj běh ve vytrvalém háku hodnotí kolegové. Byl bych nerad, kdyby mě považovali za někoho, kdo se chce jen vést a nechá sobecky na druhých, aby mu celý kopec odtáhli (věřte, že i já jsem se loni v létě při sledování Tour tuze zlobil na toho Poláka, co ho „Kéňa“ dlouhé minuty táhnul ve stoupání na Chamrousse a on ho pak sprostě předjel na cílové čáře). Chystal jsem se proto prodrat kupředu a vzít chvilku vedení skupinky na sebe. Příležitost se naskytla před prudkou zatáčkou doprava, kde jeden ze spoluběžců trochu zpomalil a uhnul na stranu. Úhel stoupání v těch místech poměrně dramaticky narostl, a tak jsem si říkal, že se alespoň odvděčím za dosavadní služby v jednom z nejkritičtějších úseků. Když jsem se ale po pár metrech otočil, kolegové byli fuč. Důvodem, proč jeden z nich opustil pozici přede mnou, byla zjevně menší krize a jeho kamarád se rozhodl zůstat s ním. Pro čistotu mého svědomí, o níž jsem takto usiloval, to nebylo nic příjemného, ovšem utěšovat jsem se mohl jejich původním plánem – až to nahoře rozbalí, jistě mě rychle doběhnou a já jim za kilometry, nezištně odpracované v můj prospěch, pěkně a slušně poděkuji. Snad to bude stačit.

Cesta se postupně srovnala do podstatně mírnějšího stoupání a garmin začal konečně dávat naději, že nejvyšší bod celé trasy, tedy Lesná, musí být už velmi blízko. Pár metrů přede mnou se trochu trápil běžec v bílém triku, ale trápení to bylo jen dočasné, neboť možnost, že bych jej doběhl, nebo snad i předběhl, se ve skutečné téma neproměnila ani na okamžik. Nejblíž jsem ho měl na občerstvovačce, která nás na vrcholu čekala, pak už mi jen suverénně mizel v dáli. Pořadatelé tu pro mě měli nečekanou informaci: prý, že jsem devátý v pořadí. Hodně mě to zaskočilo, neboť v úvodním rovném úseku jsem měl za to, že přede mnou běží minimálně dvacet lidí, přičemž tak moc jsme jich zase ve stoupání nepředběhli. Odpovídal tomu asi udivený výraz v mé tváři, protože obsluha hned dodala, že tato zpráva pro mě možná není podstatná. A opravdu nebyla. Tedy ne, že by to nepotěšilo, ale pořadí bylo to poslední, co mě dnes zajímalo. Chtěl jsem jen ve zdraví a pokud možno i v pohodě doběhnou do cíle…

Když celý maraton hodnotím s odstupem několika dnů, myslím, že právě v těchto místech přišel moment, který se velmi podepsal na konečném zúčtování této akce - a klidně už nyní prozraďme, že pěkné to moc nebylo… Maraton je opravdu o hlavě. Čteme to všude, kde se o maratonu píše, slyšíme to ze všech stran, ale stejně nás pak znovu a znovu překvapí, když si to prožijeme na vlastní kůži. V čem byl zádrhel? To máte tak… Moje hlava si na nejvyšším bodě závodu řekla, že to nejhorší máme pro dnešek za sebou (na její omluvu je nutno uvést, že to samé říkala obsluha občerstvovačky). Jasně - měl jsem našprtaný profil trati a věděl, že tam ještě pár „vlnek“ bude, ale horská prémie první kategorie, která byla číslem jedna všech diskuzí, úvah i obav předchozích dnů a hodin, ta už byla pokořená. A co víc, nohy byly čerstvé a svěží, únava minimální, takže propuknout v nadšení z toho, jak pohodový výběh krásnou horskou krajinou mě nyní čeká, bylo zkrátka více než snadné. Tím spíše, že následující úsek do Rudolic byl jak mírně kýčovitá reklama na běžecké štěstí. Úzká silnička vinoucí se mezi zelenými loukami a lesy, no prostě co krok či skok, to čirá radost. Jen to slunce bych trochu ztlumil, horko už bylo pořádné.

Na o něco širší silnici směrem ke Svahové, kam jsem se dostal posléze a kde na křižovatce podával pořadatel kelímky s vodou přímo do ruky, byl čas porozhlédnout se po soupeřích. Bílé tričko krizi definitivně rozběhalo a nadále se mi systematicky vzdalovalo. Za mnou se kupodivu neblížili parťáci z úvodního kopce, ale vysportovaný šedesátník v modrém nátělníku a trenýrkách, dokonalý prototyp šlachovitého maratonce, který to s prstem v nose nandá o mnoho let mladším souputníků, kdy jen se mu zamane. V úsecích, které byly více z kopce, se přibližoval vcelku kvapem, naopak v mírných stoupáních, která se nám tu a tam postavila do cesty, jsem pro změnu získával vteřinky k dobru já. Tedy ne, že bych s ním chtěl závodit. Běžel jsem čistě na dobrý pocit, v tempu, které jsem toho času považoval za trvale udržitelné.

Kousek za Svahovou stál u krajnice pořadatel a ukazoval, že trasa dál pokračuje doprava po lesní cestě. Nohám se sice z kvalitního asfaltu moc nechtělo, ale když už je v názvu závodu „cross“, dalo se něco takového čekat. Mezi stromy bylo navíc příjemně a příroda kolem krásná a tak jsem to bral jako příjemné zpestření. Cesta šla nejprve po vrstevnici, aby se posléze zlomila do celkem slušného a kamenitého sešupu. Přišlo mi, že jsem dlouho neviděl žádnou ze značek, které nás měly udržet ve správném směru, ale usměvavý mladík s roztomilým psem a ještě roztomilejší slečnou, které jsem tu potkal, mě uklidnili, že přede mnou proběhlo několik kolegů. O pár okamžiků později jsem zaslechl přibližující se kroky a než se cesta dole pod kopcem poslušně vlila zpátky na silnici, modrý nátělník mě definitivně docvakl.

A pak se to stalo. Najednou tu bylo zase stoupání. Nebyla to hora, před jakou byste si sedli na zadek. Nic děsivého. Když v rámci tréninku mířím z Motola na Ladronku, pravidelně zdolávám podstatně horší kopec a ani mi nepřijde, že bych mu měl věnovat zvláštní pozornost – prostě a jednoduše ho vyklušu nahoru. Tady to ale bylo jiné. Nohám se zčistajasna nechtělo. Nohy byly najednou jako z betonu. A aby v té bídě nebyly samy, tenhle na první pohled nenápadný kopeček-drobeček měl v rukávu schované eso i pro moji hlavu. Bylo totiž vidět do dálky, daleko předaleko, až kamsi k obzoru, kde se statečně sunul vzhůru mraveneček v bílém triku a kde šlo na nejvyšším bodě vytušit další občerstvovačku. Ať jsem se kousal sebevíc, zdálo se, že veškerý pohyb směrem kupředu ustal a já jsem navždy chycen do pasti kdesi uprostřed nekonečné cesty. Byl to samozřejmě klam, neboť důkazem jistého pohybu vpřed byl minimálně fakt, že jsem úspěšně setřásl soka v modrém. Psychika šla ovšem dolů v mohutných a těžko stravitelných skocích. Už to nebylo trpělivé stoupání v soustředěných krocích jako v prvním dlouhém kopci, už to byl lopotný boj o každý jeden metr. A co bylo ještě trýznivější, na nic takového jsem „po tom nejhorším, co bylo na začátku“ už nebyl ani trochu připraven.

Občerstvovačka na vrcholu byla alespoň dočasným vysvobozením. No neříkají nám všichni ti Škorpilové a jiní učitelé českého národa běžeckého, že je dobré pojmout je v klidu, přejít pěkně do chůze, abychom se nepobryndali sladkým ionťákem, a dopřát si trochu oddechu? A když už stejně jdeme a usrkáváme z kelímku, nevyplatí se s rozběhnutím vyčkat za zatáčku, kde se cesta stočí o trochu nápadněji směrem dolů? V tu chvíli mi to každopádně přišlo jako nejlepší rady na světě. Drobné oražení zabralo a nohy opět začaly spolupracovat. Ideální stav to sice nebyl, ale v porovnání s předchozími minutami jsem se cítil o poznání lépe. Pomohla tomu také vzpomínka na obrázek s profilem trati. Pokud toto byla ona výraznější vlnka mezi dvacátým a pětadvacátým kilometrem, pak už se nyní skutečně není čeho bát (no jo, zase ta hlava a její chyby, za které draze platíme). Na křídlech umírněného optimismu jsem tak zvládnul následující lesní úsek s podobně dlouhým výhledem a nepřibližujícím se koncem, kde jsem mohl mimo jiné zkontrolovat, že bílý dres před sebou nevidím a modrý je několik stovek metrů za mnou.

V osadě s názvem Zákoutí čekala další občerstvovačka. Paní byly dobře naladěné, nabízely mi houbičku na osvěžení a povzbuzovaly mě, že nyní poběžím hezky dolů. Jejich slova se naplnila měrou vrchovatou, protože silnička tu padala do údolí pod takovým úhlem, že se to ani trochu nelíbilo stehnům, kolenům, kotníkům i všem dalším myslitelným součástkám. Byl to naštěstí jen kousek, vzápětí jsem vběhnul na širokou a docela frekventovanou silnici směrem k Blatnu, kde se klesání stalo snesitelnějším. Opět mi blesklo hlavou, že mám nejspíš vyhráno. A opět jsem se mýlil. Z profilu trati to tak zřejmé nebylo, ale také tady se našly úseky, které bych za běžných okolností nazval jako mírná stoupání, ovšem za okolností aktuálních to byly kolmé stěny, rychle vysávající zbytky drahocenných sil. A že už jsem jich moc neměl.

Úsek přes Radenov do Blatna byl hořkou předehrou ještě hořčejšího konce. Začala mě bolet záda, což se mi už při maratonech stalo, ale vždy to byly jen záchvěvy, které po pár minutách a opakovaném uvolnění ramen odezněly. Nyní se zdálo, že mě už neopustí. Zneklidňoval mě také fakt, že jsem dlouho neviděl žádnou značku ani šipku na silnici. Z kolem projíždějícího auta na mě divoce gestikulovala neznámá paní a já si její posunky začal vykládat jako neblahé znamení, že jsem si popletl cestu – co když byla svědkem toho, jak jiní běžci uhýbali někde o pár kilometrů dříve na jinou silnici? Z představy, že bloudím a budu se muset vracet, se mi dělalo ještě hůř (ve skutečnosti mě dotyčná patrně povzbuzovala, ale i tento zážitek a hlavně styl jeho okamžité interpretace dokresluje, v jakém rozpoložení jsem se nacházel). Uklidnil mě až cyklista, který šlapal v opačném směru a který mě navíc potěšil informací, že do cíle mi zbývá asi osm kilometrů.

V Blatně z této sumy obsluha občerstvovačky další kilometr milosrdně odečetla. To už mě běh ani trochu nebavil a jejich konejšivá slova o tom, že od nynějška to bude jen příjemné klesání a za chvíli budu zpátky v Jirkově, mi pomáhala asi tak, jako když jsem si v dětství ošklivě rozbil koleno a babička mě utěšovala, že se mi to do svatby zahojí… Jak je to všechno relativní. Když mi před šesti týdny zbývalo sedm kilometrů do cíle PIM, málem jsem litoval, že už si toho moc neužiju a na další ročník budu muset čekat dlouhých dvanáct měsíců. Teď na mě šly z představy stejné porce mdloby. Sedm kilometrů! To nemůžu přežít. Samozřejmě i v tento okamžik mi bylo jasné, že někdy později, možná už večer u piva nebo ráno u snídaně, si budu říkat, že i pro tyhle chvilky mám maratony tolik rád, že kdyby to občas nebylo takhle, nebyl by maraton tím, čím je, a neměl by pro tolik lidí tak zvláštní kouzlo. Abych si ale tuto pravdu mohl připomenout a pohrávat si s myšlenkami na ni, musel jsem se nejprve dostat do toho zatraceného cíle…

Pořadatelé v dobrém úmyslu posledních několik kilometrů vyznačili bílou čárou a příslušnou číslicí na silnici. Pro mě to ale byla jen další polínka pod vroucí kotel utrpení. Každou z nich jsem totiž vyhlížel mnohem déle, než bych čekal. I garmin si postavil hlavu a nepřibývaly na něm metry, natož snad kilometry. Obvyklé psychologické finty, které v minulosti úspěšně zabíraly (třeba promítat si zbývající kilometry do okruhu na Ladronce), se tentokrát zcela míjely účinkem (Ještě celá jedna Ladronka – jak ji vůbec dokážu někdy oběhnout? A náš malej, že ji objede třikrát na kole – to musí být cyklistický supertalent!). Také proto jsem začal stále častěji běh prokládat chůzí a ani trochu se za to nestyděl. Jediná zbývající ambice se vázala na pokus o letovou fázi běhu v úseku okolo cílové čáry. Procházet cílem maratonu by mi i v tomto stavu připadalo obzvlášť ponižující.

Nebylo divu, že kromě nálady jsem se propadal také pořadím. Jako první se kolem mě lehkým krokem prohnal můj známý ze šatny. Stihl mi vysvětlit, že kamaráda musel nechat za sebou, protože měl krizi a rozhodl se zpomalit, a popřál mi hodně štěstí. Před poslední občerstvovačkou, která byla asi dva kilometry před cílem, mě konečně dohnal také pán v modrém. Snažil se mě přátelsky přimět k tomu, abych se za něj zaháknul, ale na to jsem opravdu neměl ani síly, ani pomyšlení. Vypadl jsem tím definitivně z „elitní“ desítky, ovšem mnohem více než tato ztráta mě trápily křeče v pravé noze, které se nesměle přidaly k již pořádně rozdováděným zádům. Nevypadal jsem asi ani trochu dobře, protože pořadatel u zmíněného posledního občerstvení okamžitě instruoval svou kolegyni, aby mi vylila na hlavu lahev vody. Zkušenosti i schopnost odhadovat, co maratonec potřebuje, mu rozhodně nelze upřít, neboť mě to – byť jen na pár desítek metrů – docela vzpamatovalo.

Na závěrečném kilometru usměrňovala dopravu policie. Rád bych jejich pracovní nasazení o víkendovém dni odměnil pohledem na pěkný sportovní výkon (určitě jim řekli, že tu budou běžci a nikoli chodci), ale jako na potvoru se zrovna v úsecích, kde stáli, krize stávala krizovější. Poslední z nich, který závodníky odkláněl ze silnice do malého kopce na prašnou pěšinku, mě utěšoval, že je to už jen docela malý kousíček. Přidal k tomu ale dost nepochopitelnou poznámku: „Pozor na děti!“ Vůbec jsem netušil, co tím míní. V rychlosti, jíž jsem byl nyní schopen (většinou jsem šel a jen na pár metrů poklusával), jsem přeci nemohl nikoho ohrozit. Ledaže by se bál, že nějaké mrně motající se okolo cesty pozvracím, protože na to jsem možná vypadal (ehm, ono na to taky došlo, ale až později a na místě k tomu vhodném). Teprve po doběhnutí mi došlo, že toto varování měl nejspíš zautomatizované z předchozích hodin, kdy se tudy do cíle řítili cyklisté. Děti jsem navíc žádné nepotkal, jen na jednom místě seděla skupinka místní mládeže, která se bavila parodováním hlasatele (jejich komentář „Závodník s číslem 27 dobíhá do cíle“ mi ovšem tuze lichotil – já bych to už během dávno nenazval).

Chvilku jsem ještě váhal, kde vlastně ten cíl může být, neboť jsem měl pocit, že budovu školy vidím v dálce směrem doleva (v hroooooozné dálce). Pak mi ale došlo, že strouha, podél níž se šinu, je starý známý přivaděč, kolem kterého jsme ráno vybíhali. Škola tedy musela být logicky vpravo pod ním. Ještě jeden chodecký úsek, pokus o běh, malá zatáčka a bylo to tu. Čára udělaná botou či klackem ve štěrku, stolek pořadatelů obsazený dvěma unavenými dobrovolníky, ale v danou chvíli to byly krásnější kulisy, než kdyby se jednalo o bránu ze zlata, se sršícím ohňostrojem, perským kobercem a tribunami ječících diváků po obou stranách. Můj doběh v kouzelném čase 3:33:33 byl ohlášen do megafonu, přičemž ohlašovatel chtěl hned divákům zprostředkovat mé dojmy a megafon mi strčil pod nos. Moc ze mě ale nedostal (tuším, že jsem řekl cosi ve smyslu, že to bylo těžké – až se zase někdy budu pošklebovat sportovcům, jak hloupě v televizi odpovídají reportérům, musím si na Jirkov vzpomenout). Naproti mi už mířili kamarádi cyklisté, kteří měli svůj závod dávno za sebou. Byli sice samý úsměv, ale jejich ustaraný pohled prozrazoval, že moc dobře asi nevypadám (později mi dokonce říkali, že mě v horším stavu ještě neviděli – hodnota této informace je ale relativní a osobně bych ji nepřeceňoval - neviděli mě například, když jsem měl chřipku nebo angínu).

Pomalu jsem se došoural do prostoru, kde byla ráno registrace. Číhal tam na mě malý šok. Perníkovou medaili pro účastníky jsem očekával (o závodu jsem četl několik reportáží), sklenička s logem maratonu potěšila, ale gratulace k prvnímu místu v kategorii do čtyřiceti let, na tu jsem opravdu připravený nebyl. Culící se pořadatelka mi do náruče hrnula jeden dar za druhým, něco z toho bylo i v rámci tomboly. Býval bych byl úplně dojatý, ale momentální tělesný i duševní stav tak hluboké emoce prožít nedovolovaly. Vzpamatovalo mě až pár minut posezení ve stínu a první dva ozdravné birelly tohoto dne (první ve mně pravda nevydržel a kolegům běžcům, kteří seděli v šatně blízko záchodům, jsem trochu zvukově znepříjemnil diskuzi o průběhu závodu). Kamarádi mezitím dojeli na kolech pro auto a když se vrátili, byl jsem již plně schopen transportu zpět do našeho penzionu. Ještě jsem ale znovu zašel za vrchní pořadatelkou a poděkoval za skvělou organizaci i všechny ty krásné ceny (papírová taška s logem Jirkova toho opravdu obsahovala dost a například fialový batoh s jedním popruhem přes rameno udělal večer velikou radost kamarádově dceři).

Kdesi jsem četl, že pravý běžec se kromě jiného pozná podle toho, že i když už má pro daný den běh za sebou, spatří-li jiného běžce, pocítí k němu závist. Pokud tato poučka platí, nejsem pravý běžec. Když jsme totiž cestou z Jirkova, která shodou okolností vedla po posledním úseku maratonu, potkávali závodníky, kteří se ještě lopotili směrem k cíli, nezáviděl jsem jim ani malinko. Byl jsem naopak strašně rád, že já už nikam běžet nemusím. Úměrně tomuto pocitu se zlepšovaly i pocity celkové. Do úplné pohody mě pak dostala pořádně dlouhá sprcha, a hlavně česneková polévka a další dva birelly v příjemně stinné zahrádce u našeho penzionu. Všichni mi také hned s radostí říkali, že vypadám dobře (a pak nemilujte maratony - jak často člověk něco takového slyší, že ano…). Když jsme pak společně zajeli do restaurace Hřebíkárna na znamenitý pozdní oběd a krásně hořké bernardy, byl jsem konečně znovu ve svém vytouženém maratonském ráji. A nenechal jsem se z něj vyhnat po zbytek dne, navzdory bouřce a krupobití, které byly na Chomutovsku nejhorší z celé republiky. Ještě že přišly až pozdě odpoledne, kdy už na trati nikdo nebyl.

Jak postupně doráželi ostatní členové výpravy, kteří horký den trávili s dětmi na koupališti (rozumný přístup, uznávám), dostávalo se mi jedné gratulace k vítězství v kategorii za druhou. Úspěch slavila i naše cyklistka Lucka, která byla také první v kategorii a navíc druhá mezi ženami celkově (prostě slušnej oddíl, co si budeme povídat). Nějak jsem se ale s pocitem vítězství nedokázal ztotožnit a nedokážu to ani dnes. Možná jsem staromódní, ale vítěz by měl podle mého názoru do cíle dorazit v jiném stylu, než jaký jsem v Jirkově předvedl já. Své umístění „na bedně“ tak chápu spíše jako notně špatnou vizitku pro nás dorostence (tedy ročník 1976 a mladší). Přiznejme si, pánové, že nám to tu senioři pěkně nandali. Výsledný čas je solidní, ale obávám se, že ho trochu relativizuje vzdálenost, kterou jsme běželi. Pořadatelé sice (na internetových stránkách i na diplomu) hovoří o přesné maratonské míře (42 195 m), ale garmin měl jiný dojem (byť v kopcích tradičně podměřuje) a také podle map ze starších ročníků je zjevné, že se trasa změnila a je o nějaký ten kilometr kratší. Podmínky byly naproti tomu díky počasí extrémní, což potvrzuje i fakt, že ze čtyřiceti osmi závodníků, kteří doběhli do cíle, se jich pouhých dvacet dostalo pod čtyři hodiny.

Běžecký výlet do Krušných hor jsem zakončil půlhodinovým výklusem, na který jsem se vydal v neděli brzy ráno před snídaní a to po krásné cyklostezce Bezručovým údolím. Po sobotních bouřkách byl omamně svěží vzduch, a i když jsem se musel vyhýbat spadaným kusům větví a na několika místech narazil na dosud neroztáté hromádky krup, svět vypadal díky vší té zeleni, klidu a prozpěvujícímu si ptactvu jako báječné místo pro život. I proto se mi na těch pěti regeneračních kilometrech krásně přemýšlelo, kde bych si mohl zaběhnout příští maraton. Také do Jirkova se ale určitě vrátím. Perníková medaile, dokonale upečená jako všichni maratonci na trati, se mi totiž cestou do Prahy rozpadla. Nezbývá, než si tu někdy v budoucnu vyběhat novou.

Jirkovský crossmarathon

14. června 2015 - Josef Sekan - www.hedvabnastezka.cz

Před několika lety jsem jel tento maraton poprvé a bylo to super. Pár roků jsem vynechal, ale teď jsem jel dva ročníky za sebou. Organizace a atmosféra super. Krásný závod bez namyšlených cyklistů.

Pepa

V Krušných horách se poběží již 15. ročník „utajeného“ maratonu

3. března 2015 - Gabriela Handrychová se ptá Jaromíra Raisra - behej.com

Krušné hory, okolí Jirkova. Pro většinu lidí neznámá krajina. Pro většinu běžců jejich nohou nedotčené území. O tom, že se zde v červnu běhá docela náročný maraton s celkovým převýšením okolo tisícovky metrů, spousta běžců neví. Přitom právě tenhle závod může být dobrým testem pro delší horské závody. Letos se poběží již 15. ročník. Při této příležitosti jsem oslovila jeho organizátora Krušnohorce Řehoře – pana Jaromíra Raisra – a společně jsme probrali, jak myšlenka zorganizovat maraton vlastně vznikla.

Jak vás, neběžce, napadlo uspořádat maraton?

„V září 2000 jsem absolvoval dálkový pochod z Červeného Hrádku; trasa měla zhruba padesát kilometrů a vedla přes Jezeří, Lesnou, Svahovou, Boleboř, Orasín, Květnov, Hrádečnou zpět na Červený Hrádek. Zdálo se mi škoda, aby těmi nádhernými místy vedl „jen“ pochod. A tak se zrodil nápad uspořádat po Krušných horách v okolí Jirkova běžecký závod. První trasa JCM vycházela asi na 40 kilometrů, startovalo se z Červeného Hrádku a cíl byl u 2. ZŠ v Jirkově. Finanční pomoc jsem získal od města Jirkova, pořadatele jsem si musel zajistit sám z řad dobrovolníků. Moje představa, že přijde okolo padesáti běžců, byla naivní, na start prvního ročníku se postavilo čtrnáct běžců, z toho dvě ženy. Závod ale proběhl ke všeobecné spokojenosti a tak jsem začal uvažovat o ročníku dalším.“

Čtyřicet kilometrů ale není regulérní maratonská trať, nebyl s touto délkou a názvem maraton problém?

„Běžci mě upozornili, že aby jim byl běh započítán jako maraton, musí mít trasa 42,195 km. Těsně před startem druhého ročníku závodu jsem narychlo doznačil trasu o dva kilometry delší.“

Trať se ale kromě výše zmíněného prodloužení na regulérní maratonskou délku několikrát změnila, proč?

„Původní trasa vedla okolo zámku Jezeří přes Dřevařský rybník k rozcestí pod Lesnou, které bylo nejvyšším místem trati. Bohužel jsme pro trasu, která vedla po žluté turistické značce nad dolem k zámku Jezeří, nedostali od roku 2012 povolení; vedení Lesů zřejmě nemělo zájem, aby se na daném území konala sportovní akce. Ze stejného důvodu se měnila trasa i v roce 2014. Proto nelze dost dobře stanovit traťový rekord závodu. S každou změnou přibylo nastoupaných výškových metrů, z původních 795 metrů to bylo 998 metrů v posledním ročníku. Pro letošek se nám snad definitivně podařilo znovu zajistit trasu z let 2012 a 2013.“

Odkazy na profil trati do roku 2011, v letech 2012 a 2013, v roce 2014od roku 2015.

Pamatuji se, že když jsem běžela Jirkov poprvé, krajina napravo od Jezeří se podobala Mordoru.

„Pohled z výšky do dolu nyní běžci opravdu neuvidí. Ale výhledy z krásných míst na hory ano. Trať zabočuje za Vysokou Pecí směrem od důlní jámy kousek před Žeberskou myslivnou a pokračuje dál krásnou bučinou, okolo Jedlové hory přes Velké a Malé peklo. Méně trénovaní jedinci jistě docení místní názvy, stoupání se může někomu zdát pekelně dlouhé. Proběhnete pásmem smrků, bříz až nahoru na Lesenskou pláň, tam už má závodník to nejhorší za sebou.“

Maratonu se ale mohou účastnit i cyklisté.

„V roce 2002 se závod uskutečnil jak pro běžce, tak pro cyklisty. Poprvé ho jelo jen šest cyklistů, ale brzy počet cyklistů běžce zhruba dvojnásobně převýšil. V posledních letech se ale trend obrátil a běžci začali mírně převažovat nad cyklisty. Cyklisté mají v závodě několik odlišností. Startují o pět minut před běžci a první část trati nejedou podél vodního převaděče ale po silnici, aby nedošlo na úzké cestě ke kolizím a pole cyklistů se stihlo před lesními cestami roztrhat. I tak dochází k případům, že ve stoupání na Lesnou běžci pomalejší cyklisty dobíhají. Od roku 2004 se mohou maratonu účastnit i pěší turisté.“

Jaké jsou vlastně časové limity závodu?

„Pro cyklisty to jsou čtyři hodiny, pro běžce šest hodin a pro pěší mezi devíti a deseti hodinami, podle toho, kdy vystartují. Ale tyto limity jsou jen orientační; pokud je závodník na trati déle a závod má sílu dokončit, nikoho nediskvalifikujeme. Cílové časy některých běžců jsou i mezi šesti a sedmi hodinami.“

Organizace závodu je docela náročná věc, kdo s ní pomáhá?

„Mezi mé nejlepší pomocníky patří moje manželka a rodina, těm patří veliký dík. Určitě bych závod nemohl organizovat bez pomoci města Jirkova a zázemí na 2. ZŠ, kde nám vstřícné vedení poskytuje šatny pro závodníky a zázemí pořadatelů. Obrovskou práci odvádějí dobrovolníci na občerstvovacích stanicích, kamarádi, známí a členové KČT VTŽ Chomutov. A pochopitelně by se závod špatně organizoval bez příspěvků našich sponzorů. Chceme, aby ti, co k nám na závod přijeli, měli co nejintenzivnější sportovní zážitek. Startovné máme na minimální výši, jen aby se pokryly náklady spojené s občerstvením.“

Co přejete dalším ročníkům crossmarathonu?

„Aby se závodníkům maraton líbil, rádi se vraceli do krušnohorské přírody i k nám na závod.“

JCM

21. června 2014 - Marie Thumsová

Zdravím,
chtěla bych Vám ještě jednou poděkovat za uspořádání tak pěkného závodu, jakým další ročník JCM byl. Přesvědčila jsem se, že jen blázen, bez zimního tréninku a se vzdorujícím kolenem, toto absolvuje; ale setkání s lidmi, které mám ráda a kteří mě zde moc chybí, přehluší všechny bolesti.

Ještě jednou DÍK a pokud zdraví dovolí, uvidíme se v roce 2015 8-).

Marie Liberec

JCM 2014

18. června 2014 - Jakub Bokroš

Dobrý den,
chtěl bych Vám poděkovat za skvěle zorganizovaný závod JCM. Zároveň oceňuji Vaše nasazení v přípravách závodu, tím spíše, když proběhla radikální změna trati. Trať byla perfektní a dovolím si tvrdit, že daleko zábavnější a jezdivější než loňská ... Pokud to bude možné a máte to v plánu, dávám hlas pro zachování této trasy:)

Mějte se pěkně a příští rok na viděnou.

biker Jakub Bokroš

Jirkovský crossmarathon

16. září 2013 - Dana Jiřičná

Dobrý den,
letos jsme u Vás v Jirkově absolvovali maraton, který pro nás s manželem byl úžasným zážitkem, takže jsme si řekli, že ho určitě zkusíme znovu. Chtěli bychom však zkusit i Silvu norticu v Novohradských horách. Na jejich stránkách jsem již nalezla termín pro příští rok - 7. 6. 2014. Chtěla jsem tak poprosit, zda byste toto nevzali na vědomí při stanovení termínu Jirkovského crossmaratonu na příští rok, aby se tyto dvě akce nekonaly v jeden den. Ráda bych dodala, že s pořádáním takové akce nemám žádné zkušenosti a je mi jasné, že některé závody mají své pevné termíny (myslím tím např. první víkend v červnu) a že my běžci si to můžeme představovat jednoduše. V každém případě, pokud se oba závody potkají ve stejném termínu, tak my přijedeme do Jirkova.

Díky a zdraví Dana Jiřičná

Jirkovský crossmarathon 2013

22. června 2013 - Zdena Prso - zdenaprso.blogspot.cz

Už pár dní na mě chce něco vlézt a ani ráno po probuzení se necítím zrovna nejlépe, ale na Jirkovský crossmarathon moc chci, takže běžím, snad to bude dobré :-). Prvních pět kilometrů je jako již tradičně na rozklusání po rovince. Poté trať začíná stoupat směrem vzhůru a nám se začínají nabízet krásné výhledy na okolní krajinu. Únava a silná rýma zapříčinily, že mi to dneska nejde. Taktika je proto tedy následující: do kopce jdu, z kopce běžím - a je to fakt pohoda :-). Příjemné. Nikam se neženu, náležitě si vychutnávám zdejší kouzlo. Kvalitní značení nás postupně dovede až na Lesnou, nejvyšší bod trasy. Ačkoli dole panuje teplé slunečné počasí, v horách nám jako každoročně sprchne. Letos celkem dost. Během nejintenzivnějšího slejváku, kdy padají prudké provazce deště, se dokonce na chvíli uchýlím schovat se pod strom, pod který však stejně také prší. Je mi zima. Snad z toho neonemocním :-(. Jednou dokonce i zahřmí. Cesty jsou letos místy trošku rozbahněné, takže se jim snažím vyhýbat. Zpočátku se mi do daří, ale časem musím rezignovat. Nedá se to. Letos podruhé mě na kole doprovází Radim. Narozdíl od loňského roku, kdy mě konečně dojel na šestnáctém kilometru, jsem ho tentokrát prvně spatřila až na metě půlmaratonu :-). Prší, prší, ... :-) Na občerstvovacích a kontrolních stanicích stále usměvaví, milí lidé. Perfektní závod :-). Je to tam. Dvacáté páté narozeniny, dvacátý pátý maraton, vyrovnáno :-). Antiosobák překvapivě nepadl, ačkoli mnoho nechybělo. V cíli ihned po doběhu obdržím pamětní skleničku, diplom a nějaké drobnosti. Dám si sprchu, něco pojím a pomalu s Radimem vyrážíme pěšky směrem domů. Byl to hezky strávený den. Večer asi trošku teplota, ale nic horšího se naštěstí nerozjelo, takže ok :-). Jsem spokojená. Děkuji pořadatelům za bezchybnou organizaci a chuť, se kterou závod pořádají. Těším se zase příště ;-). Škoda, že se tenhle závod koná jen jednou za rok. Brala bych ho každý týden :-).

Jirkovský crossmarathon 2013

12. června 2013 - Kateřina Helclová

Vážení pořadatelé, vážení běžečtí přátelé,
letos jsem se poprvé účastnila Vašeho Jirkovského crossmarathonu, resp. to byl můj první závod na více než 10 km, můj první marathon...

Původně jsme měla v plánu doprovodit kamarádku, zaběhnout si tak 25 až 30 km a zbytek si dojít pěšky. Nejsem velký běžec, ale doufám, že se jím v budoucnu stanu ;-). Stoupání na začátku mi přišlo hodně těžké a přestože jsem s tím počítala, realita pro mě byla náročnější, než jsem očekávala... Nicméně s odstupem času, povolenými svaly a nebolavými koleny vám chci poděkovat za skvělý zážitek a za bezchybnou organizaci (vybavenost i četnost občerstvovacích stanic byla vítanou "pomocí" pro další kilometry ;-). Neměnila bych nic...

Jsem velmi ráda, že jsem doběhla do cíle. Ačkoliv můj čas nebyl zrovna závodní, je to pro mě velký úspěch. Velmi vám děkuji za osobní přístup, který mě nesčetněkrát potěšil a dodal mi sílu. Skvělá pro mě byla i perníková medaile, na které jsem si po třech dnech dnes pochutnávala v pohodlí domova a vzpomínala na perné chvíle strávené v krásách Krušných hor ;-).

Přestože jsem původně myslela, že už se tak náročného závodu nezúčastním, příští rok určitě přijedu a ráda vás podpořím svou účastí... doufám jen, že budu mít o něco lepší čas.

Přeji krásné léto a za rok naviděnou na startu,
Kateřina Helclová

Jirkovský crossmarathon

10. června 2013 - Jiří Krůdl (WiTTE Bike Team) - www.wbt.estranky.cz

V lize běžců už u většiny bodujících svítí na konci tabulky číslovka 42 za dokončený maraton a protože se mi nechtělo čekat až na září do Plas, našel jsem vhodnou náhradu o pár měsíců dřív. Jirkovský crossmarathon se slibovaným převýšením 765 m se zdál být tím pravým na první letošní zkoušku této distance. V sobotu ráno sedám do auta společně s Hoťou, kterej chce absolvovat stejnou trasu na koloběžce společně s cyklisty, kteří startují 5 minut před běžci.

Po deváté startuji s cca 80 odvážlivci. Po startu kecám s Milanem Kožakem a mám radost, že ho poprvé v životě předbíhám (dělá totiž vodiče na čas 4:30). Já mám v plánu pokořit 4 h a tak se loučím a zrychluji. První pětka po rovině na sluníčku v cca 25°C utekla rychle a začíná "nejhezčí" část tratě - necelých 8 km v kuse do kopce s převýšením přes 550 m. Počasí je naštěstí milosrdné a pouští lehký déšť. Docela to odsejpá a na 12. km dobíhám Hoťu na koloběžce:) Netrvá ale dlouho a bere zase on mě. Vylejzá sluníčko a na trati je jak v prádelně. Beru na občerstvovačce houbičku a chladim zátylek. Vzápětí přichází poslední stěna na 18. km. Bahna po kotníky a znova déšt. Průtrž mračen začíná naštěstí až na asfaltu, kde 5 km běžíme v potocích vody a bahna valícího se z luk, je to ale již z kopce, tak si to užívám, nemá to chybu. Výhledy po krajině dávají totiž na tu dřinu zapomenout, nohy jedou samy, jen se kochám a předbíhám ostatní. Krátké stoupání, 5 km v lese a posledních 13 po asfaltu převážně z kopce.

Běží to pořád skvěle, pár malých krizí je pryč a cíl na dohled. V tom cedule "7 km do cíle". Cože?!! To je přeci blbost, to je míň!! Hlava začíná stávkovat, ještě sedum kiláků!! To do 4 hodin nestíhám... Naštěstí značení posledních km bylo špatně (200 metrů za cedulí "3 km do cíle" byla cedule "1 km do cíle"). Nabíhám na přivaděč, vidím Hoťu s foťákem, slyším cinkání zvonku v cíli.

Nastoupal jsem 820 m, ve vedru, blátem, lijákem i potoky vody, první půlku za 2:04, druhou za 1:40. Skvělý, nádherný. Je z toho 11. flek v kategorii, 21. celkově. Plán splněn. Stejně tak Hoťa dojel pod tři hodiny, jak plánoval, a nechal za sebou ještě asi 6 cyklistů. Povedená akce, navíc velmi dobře zajištěná.

Jirkovský crossmarathon 2013

10. června 2013 - jirkov.cz

Druhá červnová sobota už tradičně patřila závodu, který do Jirkova láká desítky sportovců ze všech koutů republiky. Jirkovský crossmarathon letos uspořádal pro běžce a cyklisty Klub Krušnohorců už potřinácté. Na jeho startu stanuli kromě místních také borci z Prahy, Plzně, Kladna, Ústí nad Labem, Liberce, Šumperka, Ostravy a dokonce z Bratislavy.

Na startu se sešlo také 22 turistů, až na dvě výjimky starších šedesáti let. Závodilo 74 cyklistů, z toho pět juniorů a šest žen, a 78 běžců, z toho šestnáct žen, celkem 174 sportovců. Z nich náročnou trať nedokončili pouze čtyři. Jako první uviděl cíl Vojtěch Marvan z Klášterce nad Ohří před Lukášem Pitelem z Plzně, třetí dojel loňský vítěz, jirkovský Tomáš Pleskot. Z žen byla na kole nejrychlejší Veronika Malechová z Místa, mezi běžkyněmi pak Marie Thumsová z Liberce, která tak obhájila loňské absolutní prvenství a navázala na vítězství ve své kategorii v předchozích dvou ročnících. Mezi běžci zvítězil Vlastimil Kacíř z Prahy, druhý doběhl Jan Reichl z Kladna a třetí Petr Novák z Prahy.

Jirkovský crossmarathon 8. 6. 2013

8. června 2013 - Marcela a Martin Hájevští - s-aktivity.cz

Zase jsme vyběhli na 42 195 m dlouhou trať z Jirkova do Jirkova, přes hory a doly. Počasí nám přálo, nebylo vedro, několikrát nás příjemně ochladila průtrž mračen. Naším cílem bylo DOBĚHNOUT. Nakonec Marcelka doběhla na krásném 24. a Martin 55. místě v celkovém pořadí.

Jirkovský crossmarathon - výklus ultra

17. června 2012 - Gábina Handrychová - couple-run.blog.cz

Kdy? 9. června 2012
Kde? Jirkov - Vysoká Pec - Malé a Velké peklo - Lesná - Svahová - Blatno - Jirkov
Kolik? 42,2
3. 6. - neděle po ultra
Na bolavé koleno se skoro nemůžu postavit. Začalo včera zlobit někde před 60. kilometrem. Obrubníky a schody scházím bokem :-(. Večer si dám roztok BCAA a půlhodinovou horkou solnou koupel.
4. 6. - pondělí
Vstávám a vůbec nic mě nebolí. Schody seběhnu. Nechápu. Tělo je záhada. Celý den se cpu vším možným. Mám doslova vlčí hlad.
5. 6. - úterý
Předposlední návštěva u výživové poradkyně. Od března jsem hlavně díky změně jídelníčku zhubla pět kilo na dvaašedesát a půl, tuk se dostal ze 17% na 11%, svalů i vody přibylo. Slečna poradkyně je z mých grafů nadšena.
6. 6. - středa
Lehký klus v Krčáku, jedenáct kilometrů. Nic nebolí, jen jsem trošku přešlá. Píšu pořadatelům maratonu, že potvrzuji svou účast.
7. 6.- čtvrtek
Ráno - SMS od Davida:
Jirkov nepoběžím, do Chomutova moc rád pojedu, když nás s Borou v sobotu trochu nablížíš do Bezručáku, dáme si tam nějaké individuální běhání.
8. 6.- pátek
Přesun do Chomutova. Jsem pevně rozhodnuta pro závod. Třetí sklenička s logem maratonu do sbírky mi nesmí uniknout :-).
9. 6. - závod
David se vesele chystá s Borou na výlet, já pěchuju do ledvinky gely a brufeny. Jsem kapku nervózní. Není to přeci jenom ode mě drzost a neuctivost k vlastnímu tělu běžet týden po mé první devadesátce maraton s převýšením skoro 800 m? "To dáš," utne to můj vnitřní hlas. "Nebudeš blbnout a půjdeš na čas okolo pěti hodin, žádný závodění." Pomalý dlouhý běh, výklus Silvy a poslední dlouhý běh před Brixen maratonem, který bude za tři týdny.
U prezentace potkávám spoustu známých tváří. Petra, Ivanu, Pavlu, Honzu a další. S každým chvilku klábosím, abych nemusela myslet na ten kopec, co mě čeká :-(.
Start. Prvních pár kilometrů běžím okolo 5:40, vědomě se brzdím. Povídám s kamarády, pohoda. Občas mrknu na hodinky, ale raději rychle oči jinam. Tep se při týhle "rychlosti" během deseti minut dostal nad 165 :-(. Je mi zatím fajn, ale tuším, že něco je blbě... Zpomaluju. Nemůžu přilítnout k tomu kopci a pak v něm chcípnout. Osm kilometrů hodně drsného stoupání. Znám to tady, dvakrát jsem tenhle kopec, kudy vede změněná trasa maratonu, běžela. Ale dolů, a to byl pěknej fofr :-). Teď se ploužím (doslova) rychlostí šneka, tempo vysoko nad osm minut. Tep už atakuje hranici 170, je mi vedro, i když je počasí velice příznivé, mám pocit jako bych vstala z postele s horečkou a rozhodla se, že půjdu běhat kopečky. Tepe mi to při tomto sklonu svahu o dvacet víc než při stejné rychlosti jindy... Asi byla fakt blbost vydat se na tenhle závod... Přecházím do kroku. Tep je pořád i při chůzi nad 165. Kopec nalevo se jmenuje Malé peklo, napravo Velké peklo. Těm názvům dnes plně rozumím. Skončit, neskončit? Musím se dostat alespoň na občerstvovačku pod Medvědí horou... Odtud je to ale už jen kousek na Lesnou, stoupání je tam mírnější, pak ještě zvlněná část k Zákoutí. A potom už je to stejně skoro pořád z kopce. V podstatě není proč fňukat.
Chvíli běžím s Ivanou, pak nás dobíhá Honza. Trochu podle nich přidávám, ale zase tepu neúměrně vysoko. Nechávám je odběhnout. Sundavám si tričko (tedy úplně na Krupičku neběžím, sportovní podprsenku pochopitelně neodkládám). Vpravo je medvědí skála. Jedno z nejkrásnějších a zapomenutých míst v okolí Jirkova, my ale zabočujeme doleva na Lesnou. Za ní na občerstvovačce asi dvě minuty povídám s obsluhou. Nic nehrotím, tímhle tempem to snad půjdu (doslova) okolo šesti hodin.
Rozbíhám se z Lesný. Světe div se, od dvacátého kilometru už žádný šílený tep. Konečně se běží relativně dobře. Začínám vnímat rybník, les. Dobíhám postupně pár závodníků, kteří šli první část rychleji. Za Svahovou letos žádná krize. Aby jo, když byla skoro celou první dvacku. Konec lesa nad Zákoutím. Seběěěěh! Jen s občasnými kopečky v protisměru :-) prakticky až do Jirkova. Beru si preventivně brufen, kolenu nevěřím, trochu v něm divně loupe.
Nad hlavou se mi začínají stahovat mraky. V Mezihoří spadnou první kapky. Utěšuju se, že to bude jen malá přeháňka. V Radenově už leje docela fest. Parta lesních dělníků mě láká, ať se na běhání vykašlu a schovám se s nimi do sklepního výklenku starého domu. Raději přidávám :-), ti lidé se mi vůbec nelíbí. Přívalový déšť. Z ledvinky vytahuju pláštěnku, poperu se s rozbalováním a za běhu pončo navlékám. Vzpomínám na loňskou propršenou čtyřiadvacetihodinovku a utěšuju se, že do cíle to už není daleko a že na posledních kilometrech jsem docela přidala, čas pod pět hodin už není utopií. V jednom místě je na silnici souvislá louže. Proběhnu jí jak při steeplu. Liják trvá asi dva kilometry. Jak rychle přišel, tak rychle přestal. Na Blatně už zas jen pár kapek. Za občerstvovačkou ze sebe umně strhnu igelit a rychle tu věc schmoustám do ledvinky.
Do cíle zbývá už jen pět kilometrů. Když trochu pohnu zadkem, budu v cíli v čase pod čtyři padesát. V Březenci mi nabízí obsluha občersvení kafe, ale občerstvovačkou jen proběhnu. Na kraji Jirkova je konec seběhu. Policista závodníky směřuje k rovince podél vodního přivaděče. Osm set metrů do cíle. Teď docela běžím, odfukuju jak lokomotiva a přede mnou uskakují z pěšiny chodci, kteří šli v rámci závodu asi desetikilometrový okruh. Blížím se k časomíře a koho nevidím - Terezu s labradorem Hubertem a synka Vojtu. Volají, mávají. Je fajn mít v cíli děti, které staré matce fandí :-).
Čas 4:46:55,56 je o skoro pětadvacet minut horší než vloni, ale jsem spokojená. Na to, jak ten závod vypadal zpočátku děsně, konec vše napravil :-). Rychlá sprcha, Tereza mi bere klíče od auta, děti mě naloží a odvezou domů. Tam už čeká David. Když přiznám, že měl pravdu s tím, že běžet maraton týden po Silvě je blbost, jen září. On si dal v klidu bez stresu čtyřicítku, užil si to. Ale na druhou stranu nemá tu skleničku s logem maratonu :-).

Jirkovský crossmarathon 2012

17. června 2012 - Zdena Prso - zdenaprso.blogspot.cz

Maraton, který se běhá nejblíže mému rodnému bydlišti :-). Na start to mám jenom zhruba sedm kilometrů. Běžela jsem ho prvně už loni, letos to tedy bude podruhé, celkově podvacáté :-). Nádherná příroda, skvělí pořadatelé, perfektní organizace. Těším se.

Sobota 9. 6. 2012

Ráno se do Jirkova nechám odvézt (téměř po roce jsem zase jednou jela autem). Zaplatím startovné, vyfasuji symbolické číslo 42 pro 42 kilometrů a už se pomalu řadím na start. V devět hodin vyrážejí na stejnou trať cyklisté, o deset minut později my, běžci.

Prvních pět kilometrů rovinka, pohodička, popovídání si s ostatními. Prostě ideální rozklusání. První občerstvovací stanice a začínáme stoupat. Trháme se a každý si už běží to svoje. Je tu nádherně!!! Letos došlo k pozměnění trasy právě v této části závodu. Zatímco loni - ačkoli se běželo dlouho nahoru - moc mi to nepřišlo, letos je stoupání podstatně prudší. Vzpomínám na loňský závod Perštejn - Klínovec, ale dneska to bude i z kopce :-). Předbíhám poslední účastnici závodu cyklistů. Na záda mi dýchá Gábina (vyklusává devadesát kilometrů z předešlého týdne :-)). Prý to nejhorší teprve ještě přijde. Houbelec, občerstvovačka na dvanáctém kilometru, ještě kousek do kopečka a je to.

Místo na Lesnou odbočujeme doprava. Pro změnu je to teď chvíli z kopečka. Nohy se krásně uvolní a opět pořádně rozběhnou. Znovu se sbíháme, povídáme. Je to moc příjemné, paráda :-). Po chvilce odbočka zpátky na Lesnou. Co jsme si seběhli, vybíháme zpátky nahoru. Travička, nádhera. Šestnáctý kilometr a prvně vidím Radima. Má mě dneska doprovázet na kole. To bylo řečí, jak bude rychle nahoře... Říkám mu, ať vyjede dopředu na kopec, tam počká a udělá nějaké fotky. Realita: ujel dvacet metrů a nechala jsem jej za sebou.

Lesná, náš nejvyšší vrchol - od teď už je trasa totožná s loňskou. Nejhorší mám za sebou, už budeme převážně klesat. Na občerstvovačkách piji vodu s ionťákem, který jinak nemusím, ale tenhle mi nějak nevadí. Asi je víc ředěný :-). Pomalu začínám stahovat a následně předbíhat běžce před sebou. Tempo z kopce mám opravdu rychlé. Zákon o kuličce (do kopce stěží, dolů nejrychleji) dnes prostě funguje. Zvláštní, že loni tomu zde bylo právě naopak. No každopádně příště už bych mohla být kompletní. Frčet nahoru i dolu :-).

Během stoupání mě předběhl Kostka. Teď se dostávám před něj a utíkám mu, jenže ne na dlouho. Druhé největší stoupání je tu a Kostka mě znovu dobíhá. Strašně šoupe nohama!!! Je to opravdu děsný!!! Nedá se to poslouchat a tak přidávám rychlostní stupeň a definitivně mu pro dnešek unikám.

Do konce závodu zbývá třináct kilometrů. Čekají mě vesničky Mezihoří, Radenov, Blatno, Šerchov a Březenec. Na kole jsem tudy jela nespočetněkrát. Před každou vesničkou je malý kopeček, jenž na kole vyjedete zadarmo a ani ho nepocítíte. Při běhu je tomu však naopak :-). Je třeba kratšího kroku, větší frekvence. Běží se mi parádně. Tempo zběsilé, krize žádná, nic nebolí, krajina s výhledy nádherná, moc se mi to líbí!!! :-)

Předbíhám jednoho běžce za druhým, je jich celkem dost. Mj. muže, který cinká a chrastí. Tak tebe taky poslouchat nehodlám. Šup další rychlostní stupeň!!! V Radenově mě stíhá krátký, zato velmi prudký a vydatný slejvák :-). (Asi tradice, loni pršelo taky.) Z Blatna je to posledních sedm kilometrů, které jsou jako jediné z celého závodu značeny jednotlivě. Pořád běžím strašně moc rychle, je to super, úplně letím.

V Březenci poslední občerstvovačka. Do cíle necelé tři kilometry. Jak jsme běželi pořád buď jenom nahoru nebo dolů, bylo to ok, ale teď je kousek po rovině a nohy si s ní moc neví rady. Naštěstí není dlouhá. Poslední seběh, ještě jednoho běžce vezmu a čeká mě posledních sedm set metrů do cíle podél přivaděče. Ty jsou nejtěžší, protože zase vedou po rovině :-D. Kousek před cílem přidám a je hotovo :-).

Jubilejní dvacátý maraton mám úspěšně za sebou. Dnešním dnem se Jirkov definitivně zařadil vedle Mnichova mezi moje nejzamilovanější maratony. Krásné je to samozřejmě pokaždé, i když Berlín ani Chřiby mě již více nelákají. Ale Jirkov, ten je z kategorie opravdu elitních! Nebude-li mi v tom nic bránit, budou mě tu v budoucnu pokaždé mít.

V cíli se převléknu, převezmu ocenění (vyhrála jsem svoji kategorii), nechám si hodněkrát dolít od malé pořadatelky Natálky kelímek vodou (nechtěla nám věřit, že máme vodu velkou až do nebe :-)), poděkuji milým a dobrosrdečným pořadatelům, řeknu že příště zas ;-), pogratuluji si s několika ostatními běžci, vezmu kousek jablka s pomerančem a vyrážíme sedm kilometrů domů po svých :-). To já totiž nejradši. Někdo chodí na masáže, já chodím pěšky. Někdo bere protikřečové tablety, já ráno před závodem posnídám jahody... :-)

Cestou z Jirkova do Chomutova se stavíme v Kauflandu pro něco slaného k jídlu. Oblíbených mandlí v karobu se dnes nedotknu, tělo chce sůl, má ji mít :-). Ve stínu stromů pak na kameni s výhledem na nejvyšší bod dnešního závodu v dáli posvačím :-). Po stezce pokračujeme pěšky dál. Na závěr si ještě sedám na kolo a upřímně: nic krásnějšího po závodu člověk nemůže udělat. Je to tak příjemný!!! :-)

Ještě jednou děkuji organizátorům závodu. Dělejte to dál, děláte to dobře! A jak už jsem říkala, příště zas :-). Naše Krušný hory jsou totiž nejkrásnější.

JCM - poděkování

10. června 2012 - Roman Dědic

Vážení organizátoři Jirkovského crossmarathonu,
chci Vám moc poděkovat za báječný závod. Běžel jsem u Vás letos poprvé a byl jsem nadšen. Dokonalá organizace, bezvadný servis pro závodníky na občerstvovačkách i v cíli, náročná ale nádherná trať (i když pro mne osobně by mohlo být méně asfaltu a více trailu). Moc jsem si to, především Vaší zásluhou, užil. Určitě si k Vám zase někdy přijedu zaběhat.

S pozdravem,
Roman Dědic

Jirkovský crossmarathon aneb pomalý začátek, rychlý konec

16. června 2011 - Gábina Handrychová a David Schovánek - couple-run.blog.cz

Kdy? 11. června 2011
Kde? Jirkov-Jezeří-Lesná-Svahová-Zákoutí-Blatno-Jirkov
Kde? Jezerka, Žeberská lípa, Jezeří a stráně kolem, horem dolem
Kolik? 42,2 km
Kolik? cca 25km běh + ještě asi pět nachozených ve stráních, z toho nemalá část téměř po čtyřech
Tak po roce zas doma. Vloni jsem byla už od rána nervní a závod brala hrozně vážně, cílový čas byl 4:48:14,86. Letos to předzávodní napětí ne a ne přijít. Půlmaratón minulý týden dopadl líp, než jsem čekala, takže dnes nečekám moc oslnivý výkon. Celý týden jsem neběhala. Dnešní závod je vlastě trénink. Dlouhý běh před Zermatt maratonem. Chci zaběhnout pod pět hodin, kdyby se povedlo pod čtyři čtyřicet, budu moc ráda.
Já si nervozitu odbýval za Gábinu, na záchodě jsem byl ráno třikrát, jako by ten závod čekal i mě. Ale zatím si netroufám, zvolil jsem alternativní program s tím, že se na tom Gábininém běhu budu aspoň nepřímo podílet.
Při prezentaci dostávám číslo 86. Potkáváme Petra s Monikou, naše známé z Varů - on poběží taky maraton, Monika mu bude dělat doprovod na kole. Ani se nerozcvičuju ani nerozběhávám, pět kilometrů po rovině pod odbočku k Jezeří plánuju běžet kolem šesti a tak se v klidu rozklušu :-). Ještě do sebe naliju půl litru ředěné kofoly, sním malou tyčinku. V ledvince mám nějaké gely, zkusím je vzít na milost a snažit se dnes jíst daleko dřív, než budu mít hlad.
Mám dost toho předstartovního napětí, které jde v tuto chvíli už mimo mě, dávám Gábině pusu pro štěstí, chytnu se přivaděče a jako úplně první vyrážím na trať. Cyklisté mě dohoní kousek před Vysokou Pecí, zvířeným prachem pokračuji dál a vyhlížím si nějaké místo na focení. První občerstvovačka ještě před odbočkou ze staré litvínovské silnice, kluci z obsluhy koukají překvapeně na hodinky, někoho tak rychlého tu ještě neměli. Pasuji se na předběžce, vyprosím si trochu vody a vyhlížím si místo na focení.
Start. Nejprve cyklisti, za pět minut po nich běžci. Podél vodního Přivaděče se nikam neženu, vloni bylo tempo na prvním rovinatém úseku okolo pěti třiceti. Dnes hlídám, abych nešla pod pět padesát. Trochu mi to dělá potíže, nohy by běžely, ale hlava říká - nespěchej.
A už přibíhají prví běžci, klušu s nimi až k hájence, fotím... a povídáme si, ale pořád přes rameno vyhlížím Gábinu.
Po chvíli registruji, že vedle mě běží nějaká hodně mladá běžkyně. Chvíli běžíme mlčky, pak si začneme povídat. Dozvídám se, že je taky Chomutovačka, je ve věku mého syna, běží dvanáctý maraton a jmenuje se Ivana.
Je docelo horko. Snad nebude taková sauna jako vloni. Ve Vysoké Peci se odbočuje od Přivaděče na starou litvínovskou silnici. Silnici, která končí zábranami a dírou do důlního pekla. My naštěstí důl jen na chvíli zahlídneme a odbočujeme doleva do bučiny k hájence; za ní začíná nekonečné stoupání. Odtud se, jen s malými výjimkami, stoupá až k nejvyššímu bodu závodu na Lesné na osmnáctém kilometru. U hájenky na mě čekal David, udělá nám pár fotek a se slovy, že moc valíme, mizí někam hledat poklady.
Skoro to vypadalo, že si holky vystačí, ani mě nechtěly pustit ke slovu, navíc to bylo na mě, jako na běžeckého rekonvalescenta, opravdu nějak podezřele rychlé. Tak se loučím, obracím k hájence a jdu se mrknout na Žeberskou lípu.
Objevuji ji hned za křižovatkou. Jsem fascinován, unešen, skoro by se chtělo pokleknout. V pololeže přede mnou spočívá živý organiosmus, který má i podle těch nejstřízlivějších odhadů něco přes sedm set let. Dýchá na mne síla spojená s velebností, škoda, že je za plotem, moc by se chtělo na ni sáhnout, pohladit, dobře, že je za plotem, nebudu se muset bát o osud něčeho tak krásného. Potkávám tu kolegy kačery, dávám jim přednost, pak si kešku také odlovím a hajdy vzhůru.
V prudkém kamenitém stoupání směr Jezeří mě Ivana předbíhá a za chvíli po ní pádící Petr s Monikou na kole v zádech. Přestává mi opět fungovat tepák - tep 250 rozhodně nemám. Nejprudší krpál chvíli jdu, když se sklon zmírní, doklušu k první občerstvovačce, dám si malý gel a zase se na Ivanu napojím.
Petr i s Monikou na kole mizí v kopci. Buď je na tom hodně dobře, nebo letí nahoru moc rychle... moje loňská zkušenost s přepáleným začátkem mi říká - teď ještě určitě nezrychlovat.
Cesta stoupá a stoupá. 101 výškových metrů jen na desátém kilometru. Poslouchám Hugha Laurieho (Doktor House), nohy běží pomalými krátkými lehkými krůčky do rytmu. Najednou zjišťuju, že Ivana zůstala někde za mnou. Předbíhám několik cyklistů, kteří do kopce tlačí kola.
Stoupám podle potoka nahoru na Jezerku. Trošku se vařím, ale zároveň děkuji za každý krok vzhůru. Určitě už nanaběhám potřebné objemy na Zermatt (už se to blíží), tak ať jsou aspoň nějaké ty kopce. Ještě se ani nestačím nabažit prosluněné bučiny a už nade mnou vykoukne přehradní hráz. Tipuji ji na stejné období jako onu pověstnou přehradu na Bílé Desné. Podél plotu obkroužím přehradní jezero (nebo spíše jezírko) a pátrám po další kešce. Necelých sto metrů čtverečních prolézám snad hodinu, signál tu není nic moc, nápověda také příliš nepomáhá. Skrýš má být pod kamenem v kořenech buku. Což je mi v bukovém lese plném šutrů vcelku na houby. Nejdříve mne objeví komáři, hned potom klíšťata, respektive jich nymfy. Smetám jich ze sebe snad stovku, když tu mi najednou padne skrýška do oka. Nechápu, jak jsem ji mohl tak dlouho přehlížet. Rychle se zapsat a pryč odtud.
Kilometr za kilometrem. Dr. House a jazz. Vláčná, ne moc rychlá, ale rytmická muzika. Kousek před Lesnou si zas zobnu gelu. Lahvičku s pitím v ruce mám už skoro prázdnou. Najednou se přede mnou objevují čtyři běžci, mezi nimi i Honza s Renatou, nedávnou vítězkou dvanáctihodinovky. „Nešla jsem na Lesnou moc rychle?“, děsím se. Mraky milosrdně zakryjí slunce. Začíná krápat.
Když se kopec konečně obrací, nesnažím se nikoho dohnat, je moc brzy. Přibíhám ke křižovatce, od které se běží na Svahovou, vidím další běžce. Trochu se tím nechávám strhnout a najednou si uvědomuju, že docela pádím a závodím s nimi. Nějaký kluk mě zezadu předbíhá. Poslední, kdo jde přede mě. Kapek se žene z nebe víc a víc. Ti přede mnou jsou ale rychlejší, dohnat je by možná byla moje dnešní sebevražda :-).
Původní plán - vyběhnout si zkratkou od Jezerky na Lesnou a tam ještě stihnout pár běžeckých fotek - mizí společně s úzkou pěšinkou. Ta cesta je buď akorát na mapě, nebo jsem se zase jednou projevil jako kartografický ignorant. Ještě štěstí, že mám v záloze ještě jednu atrakci. Jmenuje se to Sky balkon a jak název napovídá, pár výškových metrů mě tu také čeká. Seběh zpět na trasu maratonu a za chvíli už mě pěšinka vede traversem po úbočí Jánského vrchu.
Někde v půlce svahu udělá stezka přesně to, co stezky tak často znaveným poutníkům dělávají: totiž pomalu se vytratí. Nechce se to zabalit v půli, tak se deru vzhůru. Padlé kmeny, suťová pole, záplava náprstníků. Terén značně nestabilní, chvilkami to nejde jinak než po čtyřech. Naštěstí se stezka jako mávnutím kouzelného proutku objeví a dovede mě k cíli. Výhled fakt nebeský. Ale začíná krápat, takže seběh dolů raději po značené cestě. Přes zámek Jezeří se opět dostávám na trať, tentokrát ale v protisměru. Myslím na Gábinu a ostatní, jestli jim nahoře není zima.
Prší. Ten déšť je ale docela příjemný. Za Lesnou jsem to s tempem asi přehnala, hnedle jsem to po odbočení ze silnice shledala při dalším mírném stoupání. V místě, kde mě vloni David poslal dopředu, mi najednou nejdou nohy, jak bych chtěla. Dojídám gel. Přede mnou vidím staršího běžce a slečnu s kolem, kterou předbíhám už potřetí. Kopce nejsou její kamarád. Nohy neběží. Přecházím do chůze. Průměr na hodinkách klesá na 6:46. Když už kráčím, odskakuji do křovíčka - 28. kilometr můj nejpomalejší - skoro 9 minut :-(.
Nahoře se přede mnou rozprostřou pastviny a vesničky. Z vršku se rozbíhám po louce směrem k Zákoutí. Odtud jsem vloni chytla druhý dech a zrychlila. Přidávám. Když jsem vydržela odtud běžet rychleji vloni, vydržím letos zas. Na občerstvovačce dolejvám vodu do láhve a dobíhám onoho staršího pána. Z kopce ho cítím za sebou. Ve sluchátkách zazní nějaký rokenrol, běžím do rytmu, natahuju krok. Zas jako před týdnem mám pocit, že letím, sice jen pět čtyřicet za kilák :-), ale jakoby těch třicet kilometrů před tím vůbec nebylo. Teď začínám závodit. Občerstvovačku u odbočky na Mezihoří vynechávám. Vyndavám z ledvinky další gel. Na kopeček do Blatna chci mít zaplácnutý žaludek :-). Pán se mnou ještě chvíli běží, ale v prvním stoupání za Mezihořím už za mnou není. Podle kilometrů a tempa na hodinkách bych mohla mít čas těsně nad 4:30:00. Zkouším ještě přidat. Mít tady čas pod 4:30:00 je pro mě z říše sci-fi. Ve stoupání na Blatno vidím roztroušené tři běžce a jedno kolo. Vzápětí mi dochází, že na kole jede Monika a vedle ní běží Petr.
Když míjím dvojici kamarádů, Petr řekne něco v tom smyslu, že je to dost, že jsem je konečně dostihla. Žertuje, ale do smíchu mu asi moc není... Mám pocit, že ten začátek mu sebral moc sil a teď se trápí. Když jsem před skupinkou, dobíhám k předposlednímu občerstvení. Kelímek s ionťákem naleju do lahve a do ruky beru dvě sušené meruňky. Ač jsou mým oblíbeným ovocem, jsou mi ve chvíli, kdy je dám do pusy, nesmírně odporné. Mám pocit, že mi nabobtnávají v ústech a že mě zadusí. Raději je vyplivnu, aby nedošlo k nehodě :-). Ukazatel na cestě mi ukazuje do cíle pět kilometrů - o kilometr míň, než bych měla jít podle Garmína :-)! Čas okolo 4:26:00? Nechápu.
Na křižovatce u hájenky dnes potřetí, jestli ono to tady není nějaký začarovaný. Nechce se běžet do Vysoké Pece zase po asfaltu, tak si to natáhnu ještě po žluté přes Kundratickou myslivnu. Trochu mi začíná docházet pití, chroustám tatranku, ale na suchou hubu je to docela problém. Voda mi došla někde u Jezeří a sladké v puse udělalo nechutný knedlík, kterému se do žaludku vůbec nechce. Přírodní zdroje si nechávám až jako poslední variatu. Ještě nastoupat k myslivě, pak si to už sypu dolů do Pece. Za plotem nádherné štěně švýcarskýho ovčáka. Kdo má takového psa, bude mít určitě pochopení. Vody se mi dostalo, pejska jsem náležitě pochválil a celý ocapkaný od těch velkých štěněcích pacek se napojuji na Přivaděč.
Přidej Gabčo :-), teď už nejde dělat nic než mazat přes Březenec dolů do Jirkova. Trochu bolí nohy v kyčlích a z kopce svaly kolem žeber, s každým krokem mám pocit rány do nich. Cítím únavu, tempo z kopce těsně nad pět třicet se snažím držet zuby nehty. Rovinka zkraje Jirkova po silnici je nepříjemná, gravitace z kopce dolů už nepomáhá, musím jen za svoje. Koukám na displej Garmína. Musím vydržet tempo alespoň 5:45. Vybíhám zas nahoru k Přivaděči, kolem kterého se vine posledních několik set metrů k cíli. Najednou mi nebe seslalo běžce :-), je tak sto metrů přede mnou. Díky němu držím tempo, mírně vzdálenost zkracuji. V cíli je pochopitelně dřív, ale mě popohnal k závěrečnému finiši :-).
Konečný čas 4:24:37,96! Můj druhý nejrychlejší maraton, ale rozhodně daleko líp zaběhnutý než ten o osm minut rychlejší - rekordní na rovině ve Stromovce. Kopce mi jdou nějak víc k srdci, baví mě členitý terén, dlouhé výběhy vzhůru i rychlé seběhy dolů. Ve Stromovce jsem byla jak burlak na Volze - tvrdá práce, kdy jsem chtěla mít čas pod čtyři dvanáct a nedovedla jsem si správně rozvrhnout síly. Tady jsem nechtěla nic, jen potrénovat na svůj nejtěžší závod, pobíhala jsem docela na pohodu po kopcích, cítila se jak indián v divočině a měla z toho běhu neskutečnou radost.
Do Jirkova je to už jen kousek, počítám, že když trošku pohnu, mohl bych ještě chytit Gábinu v cíli. Naběhaných mám téměř 25 km, s těmi nachozenými mi to dává rovných třicet. Nejdelší a nejhodnotnější trénink za poslední čtyři měsíce. Ale hlavně: vůbec nic mě nebolí. V jednom z minulých povídání jsem se zavázal, že to triko, co mi zbylo z neúčasti na 1/2 PIMu, si obléknu teprve tehdy, až se poštěstí tu inkriminovanou vzdálenost proběhnout. Zrovna, když si ho pomyslně navlékám, zvoní mi telefon.
Volám Dava, kde že je. Místo odpovědi slyším: „Nekecej, že už jsi doběhla!“ Davův údiv mě docela zahřál u srdíčka. Téměř o čtyřiadvacet minut lepší čas než vloni je skoro demotivující pro příští rok. Budu-li svůj čas chtít zase vylepšit a překonat, určitě si už někde pod horama zavařím motor :-).
P. S. Gratulace všem běžcům, kteří byli daleko přede mnou, Ivaně k pěknému času, Petrovi k morálu na konci, když se nedařilo. Gratulace všem, kteří do toho šli. Organizátorům díky za perfetní servis na trati a krásné dárky. Příští rok se těšíme, že znovu jako loni poběžíme s Davidem spolu.

Ohlédnutí za Jirkovským crossmarathonem aneb doma je doma

12. ledna 2011 - Gábina Handrychová a David Schovánek - couple-run.blog.cz

Po dvou šestihodinovkách (kde jsem na jedné zaběhla „pouze“ maraton a na druhé něco přes 55 km) a jedné padesátce v Brdech nastal den D mého prvního maratonu. Pro mě, dávného odchovance chomutovského kanoistického oddílu, kopce nad Jirkovem a Chomutovem znamenaly doslova a do písmene domácí prostředí. Ačkoli už zde nějaký čas nežiju, stále se sem vracím.
Jirkovský maraton byl můj první, běžel jsem ho v r. 2009, takže Gábininy domovské pocity tak trošku sdílím.
V zimě jsme tu s Davidem naběhali spoustu kilometrů přes Blatno, Orasín, Rudolice ... Poslední běhací výlet byl na prvního máje, kdy jsme si vyběhli pro radost nahoru na Jezeří. Kopec drsnej, před námi parta cyklistů v našem věku. No, kdo byl první nahoře před zámkem? Hádejte :-)).
Hra na nějaké hádání vůbec nemá cenu, všici, co nám sem choděj, tě už znaj a vědí, co seš to za cvoka ...
Většina jela pomalinku, někteří vedli kola a já přes ně vyfuněla upocená a zcela vyčerpaná nahoru. Ale jejich udivené pohledy mi stály za to ;-).
Ráno před závodem jsme se měli možnost pořádně vyspat - z mého chomutovského bytu je to k místu startu autem asi deset minut. Vybavila jsem se na závod ředěnou kofolou s ionťákem, proteinovou tyčkou a magnesiovými tabletami. Už před devátou bylo venku pěkný vedro, i když bylo pod mrakem. Trochu jsem se bála, aby cestou nepřišla nějaká bouřka.
Běžci startovali pět minut po cyklistech. Prvních 5 km bylo více méně po rovině podél vodního převaděče přes Vysokou Pec, tempo kolem 5:40 se zdálo v tu chvíli optimální a docela příjemné, ale vzhledem k horku a následnému převýšení jsme měli běžet o fous pomaleji. Vylezlo sluníčko a na staré litvínovské silnici docela pražilo, hledala jsem stín, kde to šlo, a co chvíli upíjela z lahvičky svůj ďábelský kofolový nápoj.
Odbočka do lesa zhruba kolem 7. km nám kýžený stín sice přinesla, ale kopec se začal zvedat a zvedat.
Součástí strategie bylo dostat se relativně čerství pod kopec, následující stoupání pak už možnost přepálit tempo nedává ...
Naivně jsem si myslela, že nejhorší část toho proklatýho krpálu je k Jezeří - co se terénu týče, asi ano - (např. 10. km 93 výškových metrů ...) - stoupání ale nemilosrdně pokračuje dalších 7 km až na Lesnou.
Ačkoli šíleně zpomalujeme - kolem 8-9 minut některé kilometry do kopce nejsou vyjímkou - předbíháme několik cyklistů. Skoro plačící dívka běduje nad tachometrem, že je teprve na 13. kilometru. Její drahý ji zřejmě vytáhl na „romantickou“ projížďku Krušnými horami a děvče evidentně netušilo, do čeho jde.
Vedro hrozný. Piju celou cestu, na každý občerstvovačce doplňuju vodu do lahve. Jím sporadicky kousek banánu. Davidovi to horko zjevně nedělá dobře. Tady si Gábina zcela zjevně libuje v eufemismech: bylo mi blbě a tušil jsem, že bude hůř. Následující kilometry mi daly za pravdu. Mimochodem, máme tenhle článek rozepsaný už pěkně dlouho, mně se ale do jeho dokončování vůbec nechtělo; ono vyprávět, jak se mi nedaří, jak člověku pomalu dochází, není ani teď s odstupem nic příjemného, ba dokonce se mi to zdá i lehce ponižující ...
Konečně Lesná. Tedy vršek trati, odtud už budeme víceméně klesat. Začíná mě pěkně bolet levé „zdravé“ neoperované koleno. Beru si brufen. Na rozcestí na hřebeni je další občerstvovačka, pán u ní mi ochotně nalévá vodu do láhve, zatímco já se napájím jak velbloud.
Odtud pozvolné klesání a jen občas kopeček nahoru. Trochu se zas na chvíli zatahuje obloha. Davidovi není dobře. Já prostě ty vedra neumím ):-( a tenhle den byl opravdu teplotně velmi vyvedený, akorát tak sebou plácnout někde k vodě. Optimum mám tak někde pod deset stupňů, pak už to jde s mojí výkonností rapidně dolů. A tady jsem se naprosto regulérně uvařil, nevím, jestli to byl úpal nebo úžeh, nejspíš asi zdařilá kombinace obojího. Takže v duchu řeším co dál, Gábině to běží, a mně se nechce jí to kazit. Otázku, jestli to nějak doťapu, nebo vzdám, jsem si chtěl rozhodnout až sám a v klidu. Okolo 28. km nás dobíhá a předbíhá Eliška. K další občerstvovačce dojdeme.
David mě nemilosrdně posílá dopředu. Mám výčitky svědomí. Nechce se mi ho nechat samotnýho. To horko ho uvařilo. Skoro mi nadává, ještě pár desítek metrů s ním diskutuju, ale je mi jasné, že bych ho asi strašně naštvala, kdybych zůstala s ním. Tak se rozbíhám. Už jen přesvědčit Gábinu, aby kopla do vrtule a zmizela, mě stálo ten malý zbytek energie, který mi zbýval. Trať padá dolů, ideální místo se rozběhnout, ale já jen pomalu ťapu dolů, Gábina mizí někde v dáli, já čekám, až se mi rozjasní, pak pořeším co dál, vzdávat se mi pořád ještě nechce; tak jak jsem se v těžších chvílích naučil při ulra, budeme chodit ...
Od 30. km běžím sama - Zákoutí, Mezihoří, Blatno, Šerchov, Březenec, Jirkov ... nejdřív to moc nehrotím, koleno pořád bolí, beru si druhý brufen ... mě už se to zdá dost, jeden bych toleroval, ale dva mi připadají přes čáru ... Když vybíhám ze Zákoutí na hlavní silnici, něco mi klikne v hlavě. Vždyť už je to už jen kousek. Tudy jsem na kole i po svých šla mockrát. Tady jsem skoro doma. Znám tu každé klesání, délku následných stoupání. Tahle znalost trati mě paradoxně sil naopak ubírala, když přesně vím, jaká dálka mě čeká, jaký kopec je to nachystaný za příští zákrutou ...
Něco se stalo. Druhý dech? Žádná superkrize po třicátém km. Koleno přestává bolet a uvědomuju si, že jsem kapku zrychlila. Jednu občerstvovačku vynechávám, v lahvi mám ještě vodu a do pusy si za běhu nacpu tu obrovskou, sladkou magnesiovou tabletu. Hrozné sladko se lepí na patro a mám pocit, že mě zadusí. Před sebou zahlídnu běžící postavu. Pořádně spláchnu tu sláďuru a snažím se zrychlit. Kopeček vzhůru před Blatnem mi paradoxně pomáhá. ... žádný čas na hrdinství, ten jsem já prostě vyšel a ani se moc nestyděl ... V něm dobíhám Elišku. Chvíli se mnou běží.
V Blatně vidím před sebou kluka tak ve věku mého syna. Asi ho chudáka pěkně bolí nohy. Když ho míjím, snaží se se mnou běžet, pleská celými chodidly a po pár krocích přechází do chůze. Na silnici se objevují značky, které odpočítávají poslední kilometry - posledních 5 km se daří běžet v průměru 5:30. V Březenci na poslední občerstvovačce vyhazuju láhev. Už jen z kopce. Hodinky ukazují, že čas z Lískovce nepřekonám. Pod pět běžet poslední kilometry prostě není v mých silách ani při desítce :-). Snažím se alespoň, aby celkový čas byl pod čtyři padesát. Nakonec 4:48:15. Posledních 10 km za 57 minut.
V cíli čekají rodiče. Ptají se na Davida. Tatínek, když mě vidí v mokrých bíle pomapovaných hadrech, vyřkne lakonicky dvě věty. „Běh v tomto duchu není mým šálkem čaje.“ a „Běh uznávám jen na olympiádě - hlevně krátké tratě.“ Raději jsem zapadla urychleně do sprchy, abych nebyla zaměňována s pomocnou pracovní silou v solném dole.
David dorazil ve chvíli, kdy jsem se měnila opět v člověka. Bylo to něco přes pět hodin, můj zatím nejhorší čas na maratonu a více než půlhodinové zhoršení oproti loňsku, ale zase určitá satisfakce, že jsem to doklepal až do cíle. Šrámy na duši v podobě DNF by se mi hojily zatraceně dlouho. Takhle to beru jako lekci jak běhat, když to nejde, když je fakt krize.
Už opět v lidské podobě jsem vyhltla nealko pivo, dostala sklenici, tričko a futuristicky vyhlížející zelené plastové stopky (ty mi pípaly v šuplíku mnoho měsíců, té věci jsem se nakonec zbavila tím, že jsem ji věnovala jako cenu do nějaké soutěže pro děti ve škole). Třetí místo v Jirkově v kategorii, kde jsme běžely čtyři, byl závratný úspěch :-). Těším se na příští červen - chci si to zaběhnout znovu. Pokusím se natrénovat kopečky a pokořit čas pod 4:40 :-).
A úplně nakonec Gábině veliká gratulace ke krásnýmu běhu, holt doma je doma :-).

Jirkovský crossmarathon 2010

17. června 2010 - Jiří Vlasák - jirvla.blogspot.com

Tak jsem se dostal do stadia, kdy přispívám po roce.  :-) Hlavně, že stále běhám a vůbec celkově sportuji. Už skoro tradičně jsme se s klukama z klubu dohodli, že dáme Jirkovský crossmarathon. Z klubu jsme jeli 4: Dan Tudor, Míra Šimána, Jindřich Drozd a moje maličkost. Vzhledem k tomu, že Míra šel maraton poprvé, tak se rozhodl pro poctivou přípravu a já jsem se k němu připojil. V době, kdy jsem se měl doma učit na zkoušky, jsem každou sobotu v období 4 týdnů před maratonem běhal dlouhé trasy 25 a více. Na maraton jsem tedy vyrážel v domnění, že jsem dobře připraven. Avšak dvě noci před maratonem nebyly, co se týče spánku, moc kvalitní. Navíc den před maratonem jsem absolvoval pátrací akci a cítil jsem se dost unavený. Každopádně v den startu jsem se necítil špatně a dělal jsem vodiče Mírovi. Měl jsem půjčeného Garmina 305 a jeli jsme na tepy. Rozkaz zněl jasně: ne přes 160. Toho jsme se drželi a kopce nám šly moc dobře, pomalé cyklisty jsme v pohodě předbíhali a vydrželo nám to až na 30. km. Tam mi Míra udělal pá, pá a plný sil se rozhodl pro zrychlení tempa. Já čím dál více zpomaluji a na občerstvovačce, kde je vyznačeno do cíle 7 km, se to láme, potom přecházím do chůze a ačkoli se o to několikrát snažím, už to nerozeběhnu. Předjíždí mě na kole M. Thums s manželkou, která stále kluše v pěkném tempu. Zase to zkouším, ale zase to nejde. Ale nutno říci, že to zřejmě není fyzické, ale psychické. Prostě mi to nejede a mám pocit hrozné únavy, dokonce se na chvilku i svalím u cesty, ale oči raději nezavírám, abych tam neusnul, jak se mi to již jednou stalo na 6-hodinovce ve Stromovce. Nakonec se dopotácím do cíle v čase 4:42:29, což je zatím můj nejhorší výsledek a je to pro mě dost velké zklamání. Jindra za mnou „dobíhá“ v čase 5:48:53. Zato Míra si na prvním maratonu doběhne pro pěkný čas 3:56:44.

Nějak nemohu pochopit, jak jsem se po celkem solidní sezóně a po docela pěkném běžeckém objemu dopracoval k takovému debaklu proti loňskému času 3:50:15. V první chvíli jsem měl dojem, že to bude aspoň můj, po dlouhé době, první maraton, kdy nebudu zvracet, ale vydrželo mi to jen 10 minut. Poté jsem šavloval ještě 3x, navíc jsem měl pocit, že ze mě jde vše, co jsem přijal po celou dobu trvání maratonu. Hned po závodě jsem tvrdil, že na maratony kašlu, ale už jsem zaregistrován na Lago di Garda maraton do Itálie. Snad si spravím chuť aspoň zde. Převýšení 20 metrů by tomu mohlo pomoci. Výsledky z Jirkova jsou zde. Přidávám foto z cca 10. km, kdy mi bylo hej.

Jirkovský crossmarathon

15. června 2009 - Jan Dolejš - maraton.cz

Na sobotu 13. 6. připravili pořadatelé z Klubu Krušnohorců a město Jirkov pozvánku za poznáním krás části krušnohorské krajiny. Byla připravena pro zájemce z řad turistů, cyklistů a běžců. I když pořadatelé řadí tuto svoji akci k malým, název prozrazuje její velikost. Uspořádali již 9. ročník Jirkovského crossmarathonu - horského maratónu vedeného Krušnými horami v okolí města Jirkova. Cyklisté se však vydali na start teprve poosmé.

Prezentace se uskutečnila od 7 hodin v Jirkově ve 2. ZŠ ve Studentské ulici na sídlišti Vinařická, před níž byl start závodů. Turisté vyráželi již od 7.30 hod. a měli na maratónskou trasu limit 10 hodin. Oficiální slavnostní zahájení startu bylo stanoveno na 9. hodinu. V 9.05 hod. pak startovali cyklisté na horských kolech a v 9.10 hod. maratónští běžci. Cyklisté měli časový limit 4 hodiny, běžci pak 6 hodin.

Každý účastník obdržel mapku závodu. Podle ní se mohl orientovat v terénu. Trasa však byla dobře značena štítky s tradičním emblémem JCM a v křižovatkách i bílými směrovými šipkami na silnici. Od 35 km, kdy trasa vede po silnici klesáním do Jirkova, byl značen i každý kilometr zbývající do cíle. Informace o zbývajících kilometrech byla i na každé občerstvovací stanici. Těch bylo na trase celkem 5 a poskytovaly potřebné občerstvení odpovídající náročnosti trati.

Trasa maratónců a chodců vedla po startu nejprve polní cestou podél Podkrušnohorského přivaděče do Vysoké Pece. Po té po silnici k Žeberské lípě a po lesní cestě k Jezeří. Tam už je společná i s cyklisty. Od Jezeří stoupá nad povrchový důl a zámek, po lesní silničce nad Dřevařský rybník a po lesní cestě na Lesnou. Dále trasa klesá po silnici do Rudoltic a Svahové, traverzem do Zákoutí a odtud po silnici do Mezihoří, Blatna, Šerchova, Březence a zpět do Jirkova. Poslední asi kilometrový úsek opouští silnici a je naveden opět na pěšinu podél Podkrušnohorského přivaděče nad ZŠ, kde u mostku končí. Celkové převýšení je 765 m. Trasa je náročná, kopcovitá, zejména v první polovině táhlé stoupání na hřebeny hor. V druhé polovině pak následuje převážně klesání, přerušované znovu několika již krátkými stoupáními.

Letos přálo účastníkům oproti minulým letům poměrně pěkné příjemné počasí. Pálivost červnového slunce značně mírnil chladný vítr, který ale místy ztěžoval běh. Pouze však na otevřených pláních, v lesním porostu byl běh velmi příjemný. Příznivé podmínky se na základě předpovědí počasí daly předpokládat a promítly se i do časů účastníků.

Závodu v maratónu se na start postavilo 49 běžců a všichni dokončili. Řada z nich jsou letití každoroční účastníci. Vítězem v absolutním pořadí se stal David Kunčar časem 3:03:44 hod. Vítězem v kategorii žen Marcela Hájevská časem 3:43:37 hod. Kompletní výsledky na webu závodu www.ivosh.net.

Pořadatelé zaslouží opět plné uznání. Příjemná, srdečná atmosféra, dobře připravená trasa a zázemí závodu, a zejména ceny věnované závodníkům jsou milou pozorností a pozvánkou na příští ročník. Odměňují milou upomínkou nejen nejlepší, ale i stálé účastníky při jejich účastnických či životních jubileích. Za vše zaslouží od nich poděkování.

Crossmaraton Jirkov

14. června 2009 - Jiří Vlasák - jirvla.blogspot.com

Dlouho, dlouho jsem nenapsal, ale to neznamená, že mě už běhání či dokonce sportování nebaví. Zkrátka jsem nějak neměl múzu. Ne že by nebylo o čem psát. Za ten skoro půl rok se toho odehrálo spoustu. Tak postupně, 28. 3. 2009 to byl pražský půlmaraton (real time 01:42:09). Poté se však objevila zvláštní bolest u srdce, ale nevěnoval jsem jí pozornost a hned 4. 4. 2009 jsem jel na závody do parku u zámku v Klášterci nad Ohří, 7,65 km za 37:04, zde jsem cítil, že asi není něco v pořádku a následovala návštěva u kardiologa. Ale pojal jsem to, jak jinak, opět sportovně a zašel jen na zátěžový test na rotopedu. Mě se zdál test úplně v pohodě, ale doktor mi tvrdil, že jsem mu nadělal vrásky na čele, při vyšší tepové frekvenci se mu nelíbilo mé EKG. No dobrá, co mám dělat, zvolnit, ptám se? Prý úplně bez sportu, říká doktor, minimálně do doby než provedeme rozsáhlé vyšetření srdce, ale až v červnu, uff to je dost dlouho. A co mi tedy, no možná nic a možná počínající ischemická choroba srdeční. Takže na maraton nemůžu, ptám se naivně. „No vy jste se zbláznil, chlape.“ OK, tak se začínám hodně šetřit, ale je to těžké. PIM tedy vypouštím, ale přesto běhám, klidně, kratší trasy, hodně hlídám tepy. Jenže to bych nebyl já, abych se nenechal vyhecovat. Vefis mě vyláká na Přebory policie v běhu, v rámci Pardubické devítky nás jela skupinka v rámci Sportovního klubu Městské policie Kadaň. No jasně, že jsem jel a moc jsem se nešetřil: 9,6 km za 43:14, v rámci svého, o hodně volnějšího tréninku mi to přišlo jako fajn čas.

Ačkoli se snažím tvářit, jako že se nic neděje, červíček hlodá, surfuji a hledám informace o ischemické chorobě srdeční, co to vůbec je, na to umírají jen staří, ne? No vidím, že ne, a jdu si nechat zjistit cholesterol. Výsledek je příjemný, hodnoty absolutně v normálu.

Při běhu nepřekračuji TF 150, lehce vyklusávám, nabízím svou společnost kolegovi Honzovi z práce, který chce začít běhat. Moje tempo je na něj přesto rychlé, ale běhá a vydržel, mám z něj radost. Náš sportovní klub SKMP uspořádal první akci, běh do Zásady (4,6 km), běh pro pro všechny. Hlavně díky Vefisovi, který momentálně neběhá, ale s radostí organizuje, vyšla akce skvěle a počasí se vydařilo, povedené, skoro umělecké, video zde. Na tento závod přilákám i zmíněného Honzu, ani jsem ho nemusel přemlouvat :-)) Vefis opět vysílá i mě závodit, tak jo, ale lehounce 4,6 km za 20:08,5. Další akce se blížila: Jirkovský crossmaraton. Ale pořadatelé změnili datum na 13. 6. 2009 a předběhli tak datum vyšetření. MOC, moc jsem přemýšlel. Zkusil jsem volně 20 km, moji oblíbenou trasu podél Ohře a žádný problém. Nakonec se rozhoduji, půjdu absolutně volně s tepovkou max. 160.

S tím vyrážím do Jirkova a naberu Kačku, která si chce vylepšit čas z PIMu a to na 3:50, snažím se jí vysvětlit, že si nevybrala dobrý závod, ať si to užije, ale je příliš namotivovaná, než aby poslechla. Počasí nám vyšlo nádherné, je modrá obloha, ale není vedro. Je to její druhý maraton a chce hrozně moc uspět. O.K. tak se drž mě. Na startu se schází známé obličeje z běžeckého prostředí a Míra Thums společně se ženou, prý jdou volně, možná to bude i s pivkem jako loni. Berem si s Kačkou dlouhá trička a na to krátká, běží se do Krušných hor a nahoře prý fouká. Start je tu, začátek jako vždy volně, držím si svých 150-155 tepů. Ač běžíme volně, tak dost lidí předbíháme. A jéé, to asi není dobrý, říkám si, ale tepovka je tepovka. Přichází stoupání, nic než stoupání, lesní pěšina, asfalt, stále stoupání, první občerstvení - dávám gel, čas cca. 1:15. Ladím dech a krok, má oblíbená metoda do kopce spojená s krátkým rytmickým krokem, tep 155-158, cítím se super. Neslyším Kačku, otáčím se, mává na mě a říká, že mi nestíhá, prý utíkej. O.k. šetří se a nahoře to rozběhne. Do kopce se mi běží neuvěřitelně skvěle, předbíhám hromadu lidí. Jeden se mě skoro u hřebene zdatně drží, ale cestou klopýtne a upadne, samozřejmě přibržďuji, ale je mu fajn a běží dál. Nakonec mu utíkám, na občerstvovačkách nezastavuji, jen přibržďuji. Jsem na vrcholu, čas 2:12, dávám další gel, stále se cítím skvěle a zrychluji, běžím jako vítr, předbíhám a předbíhám. Běží se mi úplně neuvěřitelně, navíc se blíží už jen seběh z kopce. Potvrzuje se, že z kopce dolů se běží hůře a skutečně je to nášup hlavně pro kolena, jako bych cítil, že mi tlučou kladivem do podrážek. Zajímá mě, co by na to řekl ortoped, a úplně nejlepší je to, když šotolina přechází v asfalt. Dorážím do obce Blatno, na stromě je cedulka: do cíle 7 km. No já snad budu mít maraton za 3:40. Letím jako vítr, zase předbíhám a doháním č. 91. Předbíhám ho jen na chvíli, ten se nechce dát, nakonec mi začíná utíkat, chci ho stíhat, ale nejde mi to. Cedulka ukazuje do cíle 5 km, cítím zeď, neee, teď ne. Vesnička Březenec poslední občerstvení do konce 4 km, mám toho náhle dost, slyším mlaskání podrážek, nechci být předběhnut, ale jsem, a ženou. Cítím, jak mi slábnou nohy, ale běžím, školu už mám v dohledu, do cíle doslova pár metrů a nějak zaškobrtnu. Natáhnu se jak široký tak dlouhý, voda z lahve u pasu se mi rozlévá po zádech. Okamžitě vstávám a běžím k cíli, cítím něco teplého na lokti, no jo, je to krev. Cílem probíhám za 03:50:15, cha, cha, cha, před pouhými sedmi km jsem snil o 3:40, já bláázíínek. Jdu doplnit tekutiny, dávám si kalíšek vody a hádejte, no jistě, jdu si ublinknout. Ale připadám si jak po nějaké kalbě, nebo můj žaludek během maratonu tekutiny nezpracovává, neměl bych mít prázdný žaludek? Mám tam snad vše, co jsem během závodu přijal. No to už stačí, já vím. Kačka (čtěte deník) dobíhá o chvilku později za 4:08:55, což mi přijde jako velice pěkný čas, v tomto velice náročném maratonu a navíc je ve své kategorii 3. takže USPĚLA! Jsem rád, že jsem dopadl dobře a nezpůsobil pořadatelům žádné potíže v podobě umrtí na trati. Uvidíme, co přinese vyšetření srdce. Jako odměnu za doběh jsem dostal opět nádherný půllitr se symbolem crossmaratonu a broušený oválek ze skla na okrajích s broušenými fasetami, opět s nápisem Jirkovský crossmaraton, skutečně nádherná památka. Děkuji pořadatelům za pěkný a dost těžký závod.

Můj první

14. června 2009 - David Schovánek - forum.behej.com

Včera Jirkovský crossmarathon, můj první, čas ostudný 4:34, ale pocity veskrze pozitivní, docela jsem si to užíval, vyžíral občerstvovačky, krásná příroda, spousta kytek i ptáků, trať procházející různými vegetačními pásmy, uchvacující výhledy, fajn lidi, ... nicméně ten zlomový moment typu „maraton ti změní život“, v mnoha pramenech zmiňovaný a slibovaný, se nějak nedostavil ... ale možná je to jen momentální frustrace z dosaženého cíle, když ještě nemám vytyčen další, nový ..., možná mám dlouhé vedení a celé mi to dojde později, ... nebo holt budu muset zkusit něco delšího:-) Každopádně to bylo prima a do Jirkova se rád zase někdy vrátím ...

Jirkovský crossmarathón

14. června 2009 - Kateřina Pletichová - stesti.cz (deník)

ráno před, 06:24

... konečně jsem se vymotala z postele, postavila vodu na silnou kávu ... Dnes si ji udělám oněco silnější-sladší. Očekávaný těžký závod je tu. Už délka běhu je dost náročná, k tomu se bude hodně dlouho jen stoupat. Za odměnu se nám naskytne krásný výhled z Lesné. Jen nevím, zda to budu schopna vnímat. Dnešek bude plný očekávání, závod je moc těžkej. K tomu mi není úplně ok. Vím, že bych neměla běžet, ale doufám, že to dnes zvládnu. Cíl je doběhnout do 3:50h. Všem sportovcům nejen v Jirkově držím pěsti :)

den po

... každý marathón se počítá, máme jej v nohách a to už nám nic a nikdo nevezme. Takhle nějak to řekl můj sobotní parták na Jirkovském crossmarathónu. Tentokrát mi byl partákem Jiří, kterému říkáme Vlásek. Mého parťáka Vousáče jsem bohužel neukecala, ale slíbil, že příští rok. Vousáči, budu si pamatovat Tvá slova. Na trase nám chyběl i Skipi, což mě mrzelo, ale holt byl přetrénován. Crossmarathón byl jak pro běžce, tak pro bike, všici měli stejnou trasu plných 42,195 km. Trasa vedla Jirkov - Jezeří - Lesná - Svahová - Zákoutí - Blatno - Jirkov, závod vedl jak po silnici, tak po lesních cestách. Převýšení 765 m, což ještě dnes cítím. Bylo to bolestivé, jak nahoru, tak dolu. Nevím, co bylo horší, ale co mě potkalo na trati, byly křeče, s kterými jsem opravdu nepočítala. Preventivně beru hořčík, ale holt každý závod-marathón je jiný. Hlavně vše musí být jednou poprvé. To mi připomíná, jak jsem se při vyzvedávání startovního čísla klepala, jak kdybych šla na nějakou zkoušku či co, nechápu to. Jiří mi řekl, vždyť to bude sranda, o nic nejde. Před startem bylo veselo a hlavně jsem tam potkala pár známých, třeba bikerku Janu z Nevixu, doufám, žes vyhrála, Jani :) Závodu se též účastnil p. Kohout (je velké zvíře) od nás z firmy, je nadšenej sportovec-biker. Zajímalo mě, zda by si trasu zaběhl i někdo z bike, ale se slovy si blázen, že běžíš, jsem dostala odpověd. Popravdě zas bych to nechtěla jet na bike. Holt každý to cítí jinak. Prvních pár km vedlo po rovině, zkušenější běžci běželi opravdu velmi volně. Což se ukázalo v nekonečném stoupání za velmi dobrou taktiku. Bohužel jsem běžela o krapet rychleji, což jsem pocítila v prvních kopcích. Mému partákovi to běželo dobře, zas mi ukázal záda :) Věděla jsem, že Jirkovi nebudu stíhat, řekla jsem mu -jdi-, nemělo smysl, aby se se mnou zdržoval. Závodem se už nějak prokoušu, věděla jsem, že to nevzdám, ale čas holt bude horší. 14 dní mi nebylo dobře, moc jsem netrénovala, ale závod jsem si nechtěla nechat ujít. Bylo to riziko, že nemusím doběhnout. Stoupání bylo opravdu nekonečné, mojí oporou mi byl Zdeněk Brůžek, jel se mnou na kole, děkuju :) Na trati jsem si zařídila osobní fotografku. Péťu jsem potkala na startu, vyrůstali jsme spolu, naše mamči se kamarádili-dí, trochu se mě lekla, když jsem ji oslovila těsně před startem, ale v poho. Hlavně, že nás Péťa fotila :) byla tak hodná a skočila dom pro foťák, děkuju. Říkala jsem si, doběhnu na LESNOU a pak už jen z kopce, ale to byl omyl. Nahoře se to pěkně vlnilo, ale převážně z kopce. Výhled byl opravdu krásný, sic draze zaplacen, ale stál za to. Určo si to nahoře někdy piánko projedu na biku. Po těžkém závodě, kde byly i krize-křeče jsem se dostala do cíle. Kde na mě již čekal Jiří, pokořil trasu za 3:50h, což jsem měla v plánu, ale holt jindy. Byl už odpočat, měl už za sebou i svou tradiční-marathónskou kačenu. To jsem mu opravdu nezáviděla. Nacpala jsem se vším, co pořadatelé nabízeli, a mířily jsme dom. Znáte to, zadarmo si dám vše :) A právě to mi bylo osudné, prostě nesmím po marathónu hned jíst. Po vyjetí z Chomutova jsme museli na E13 zastavit, nóó kačena hodila několik kačen :(

... i přes veškeré komplikace se za rok na trať vrátím. Musím si přeci zlepšit čas, letos to bylo 4:08:55. Musím jít aspoň pod 4h, v lepším případě 3:50h, no uvidíme. Člověk musí míti cíle, jinak to přeci nejde. Opravdu krásný - těžký závod to byl. Zdeněk říká, že tenhle závod nemá nic společného s marathónem, prostě extrém.

Rendez vous s Krušnými kopečky: Jirkovský crossmarathon

13. června 2008 - Dagmar Hůrková - koyamasfamily.bloguje.cz

Jirkovský crossmarathon jsem si dala za odměnu.

Po Stromovce jsem dobře zregenerovala a v Jirkově to byla taková duševní procházka krajinou s nádhernými výhledy a pouze jedním okruhem, na kterém se pohybuji vlastně sama. Navíc jsem nebyla jediná z bláznů ze Stromovky, kteří se odměnili čtyřiceti dvěma kilometry s převýšením téměř osm set metrů.

Zároveň to byl maratón v tréninkovém tempu. Nekvalifikovala bych ho jako výklus, jak ve svém článku uvedl Vefis. Taková frajerka zatím nejsem. :) Ale byl to běh s délkou, ke které se v obyčejném tréninku nepřiměji.

Na start jsme přijeli, bohužel, na poslední chvíli, a tak mi dost chybělo rozklusání. Jen tak tak, že jsem viděla start maratónu na horských kolech, který proběhl pět minut před startem našeho běžeckého maratónu. Po startu se vybíhal mírný kopeček, do kterého se všichni euforicky hnali. A já s davem. Tepajícího srdce jsem pak dlouho měla plnou hlavu a tepovka mi nechtěla klesnout. Až na 45. minutě se mi najednou ulevilo. Obvykle se rozebíhám kolem osmého kilometru, což čtyřiceti pěti minutám běhu celkem odpovídá. Od teď se mi běželo snadno, přestože to byl slušný stoupák. Měla jsem strach, co si na mě nohy po dvanáctihodinovce vymyslí, ale byly OK. Nohy běžely.

Původně to vypadalo na slušné vedro, ale už po čtyřiceti minutách, jakmile jsem vběhla do lesa přírodní rezervace Jezerka, stromy vytvořily pěkný chládek. Po pár dalších minutách jsem uviděla dvě cyklistky se startovními čísly tlačící své bicykly. Předběhla jsem je. Mohutné a vysoké stromy tu vyrobily velké zásoby stínu a chladu. Začala mi být zima. Jsem tak zimomřivá nebo se našel ještě někdo, komu tu bylo chladno?

U občerstvovaček jsem nespěchala. Na třetí (na rozcestí pod Liščím vrchem), kde už jsem měla za sebou největší stoupání, byla informace, že do cíle zbývá 28 km. Ohromné číslo na to, že jsem na trati už přes dvě hodiny. To jsem rozeběhla možná až moc opatrně, budu ráda, když vůbec do cíle doběhnu pod 5 hodin. Jenže já pořád čekala nějakou zradu. Nějaké následky po dvanáctihodinovce. A ono nic.

Nahoře už nebránily mohutné a vysoké stromy v nádherných rozhledech do podhůří s malebnými vesničkami a větrníky (pak že hyzdí krajinu). Svítilo sluníčko, opalovala jsem se, ale přesto mi vedro nebylo. Foukal studený vítr. A cesta stále mírně stoupala.

Na 903 metrů vysokém vrcholu Lesné, nejvyšším místě tratě, začalo strmé klesání. Pak přišel krátký stoupák a pak zase dolů a tak dokola až k pátému občerstvení. Mezitím mě z kopce předjely ony dvě cyklistky a pozdravily mě. Taková maličkost a jak potěší. Vidina času přes 5 hodin mě přiměla ke zrychlení. Náladu mi vylepšil i moment, kdy jsem jeda velmi lehoučce předběhla 2 běžce veterány. Na obloze se začínala kupit tmavá oblaka a já si vzpomněla, jak před 3 lety začalo pršet, když mi zbývalo do cíle 12 km. Pro jistotu jsem ještě zrychlila. Ještě za sucha jsem začala dobíhat jednoho chodícího běžce (s botami v rukách), kterého předcházel druhý běžec. Snažila jsem se je povzbudit. Po několika stech metrech mi proběhlo hlavou, že by možná bylo účinnější jim ukázat mračna a říct, že kdo bude v cíli dřív, míň zmokne. Historie s počasím se opakovala, letos začalo pršet o pár km později, 7 km před cílem. Silnice vedoucí z kopce mě sama rozebíhala rychleji a rychleji. Déšť mě hnal taktéž. Za další 4 km jsem mraku utekla a pán u občerstvovačky mě ocenil hláškou, že vypadám, jako bych běžela teprve na začátku maratónu. Rychlé tempo se mi podařilo udržet až do cílové rovinky (posledních pět kilometrů jsem běžela průměrným tempem 5:05 na km), takže jsem jen tak tak zaběhla letošní nejlepší čas na maratón, který jsem si přivezla před týdnem ze Stromovky. Ó, kde jsou ty doby, kdy jsem všechny maratóny v roce dala nejhůř do 4:15 hod.

Z organizačního hlediska musím obzvlášť pochválit občerstvovačky, protože byly plné dobrůtek i pro nás běžce na chvostu startovního pole. Je zde zajímavý systém odpočítávání odběhnutých km, resp. na občerstvovačkách je vždy údaj o počtu km, které zbývají do cíle. Ze začátku je to sice depresivní, ale ke konci to už pěkně ubíhá a člověk si ani neuvědomí, že je vlastně na 35. km a že by měla přijít krize. Sledovat si mezičasy stejně nemá smysl, tento závod je absolutně neporovnatelný. Přesto se tu dá zaběhnout pěkný čas, i já tu mám 4:11 (v porovnání s osobákem 4:03 je to opravdu dobrý čas). Rozhodně jsem i letos zaběhla přesvědčivý negative split. Druhá půlka byla v mém podání výrazně rychlejší než první (i když jsem si nevšimla, kde vlastně ta půlka byla).

Chomutovský deník

13. června 2008 - Chomutovský deník - chomutovsky.denik.cz

Jirkov - Klub Krušnohorců a město Jirkov pořádaly Jirkovský crossmarathon - osmý ročník lesního a silničního běhu a zároveň sedmý ročník cyklistického závodu.

Běžeckou část maratonu vyhrál Marek Procházka, cyklistickou Miroslav Kresila.

Trať měřila maratonských 42195 metrů a vedla horským terénem nad Jirkovem. Součet převýšení na trati byl 765 metrů. Běželo se za velmi teplého počasí, na start se postavilo 55 běžců a 78 cyklistů.

„Maratonské závody sleduji a tento byl pro mne vyjímečný v tom, že se neběhal v okruhu, ale v terénu. Chtěl jsem si vyzkoušet výškové převýšení. Pořadatelé byli příjemní, ptali se mne, jestli přijedu i příště. Jestli zdraví dovolí, tak velmi rád,“ řekl v cíli nejrychlejší běžec absolutního pořadí, Marek Procházka ze Šumperka, jemuž na trati fandila i jeho sestra Radka z Jirkova.

Daň

11. června 2008 - Zdeněk Kučera - www.sokolunhost.estranky.cz

Ekonomický a finanční termín ve sportovním světě? Nespletl jsem si stránky? Podobné myšlenky mě také napadaly. Ale nakonec jsem u původního názvu zůstal. To, co začalo před mnoha lety, mělo v sobotu Jirkovské crossmaratónské pokračování. Pár dnů před závodem jsme si s Benem vyměnili pozdravné maily a v deštivé středě se shodli na tom, že dnes by to šlo. Také jsem se dočetl, že ředitel závodu předpovídal spíše chladnější počasí, prostřídání loňského vedra. Nestalo se. Hlavní startovní kulisou byla opět jasná slunečná obloha, koupací teplotu jen mírně srážel lehký větřík. I proto pokyn, který jsem vydal vlastnímu tělu – uchovej co nejdéle chladnou hlavu, se mi zdál dost nesplnitelný. Volně, volně a stoupání ještě pomaleji. Tělo brzy přivyklo a probíhané občerstvovačky dodávaly nejen potřebné napití, ale i nutné ochlazování. Vůbec jsem nezáviděl cyklistům, kteří pomalu zůstávali za mými zády. Jen jsem běžel, soustředil se na tempo a po malých okamžicích vychutnával ve skrytu duše krásnou krušnohorskou českou a saskou přírodu. Před půlkou nastal „silniční odpočinek“, srovnání se, vydechnutí a načerpání sil do očekávaných náročnějších úseků. Postupný terénní výběh k Zákoutí, okořeněný několika mračny neodbytných much, byl také spěšně zažehnán a zbývalo jediné – seběhnout na hlavní silnici a vydržet asfaltový závěr. Dlouho dopředu přemýšlím, jak to šikovně udělám při přechodu ze silnice na cestičku podél přivaděče. Nepovede se a loňská křeč je opět zde, daří se mi ji však rozběhnout. K mé obrovské radosti vidím těsně před cílem manažérku – dceru Lucinku a vím, že už mě nic nezastaví. Až 42 195.

Skoro nevěřím umístění a času. Odcházím do šatny a padá to na mě. Břicho, žaludek. Ani moc nereaguju na další přibíhající a přicházející, oceňuji Benův výkon. Diplom s cenou mi přebírá Lucinka, já ani nedokážu vypít lahvového Gambáče. K životu se „probírám“ až při vystupování z auta. Omlouvám se Jirkovi, ale ten má pro mě pouze slova naprostého pochopení.

„To víš, něco jsi v Jirkově zaběhl, to byla daň z výkonu“.

JCM byl náročný

10. června 2008 - Václav Fišer - vefis.blogspot.com

JCM - Kdo by si dokázal pomyslet co tato 3 písmenka znamenají pro lidi, kteří tento závod absolvují. Nevím proč, ale jsem závislý na překonávání sama sebe. Již mnohokrát jsem si dával otázku - proč? Můj mozek však nemá přesnou odpověď. Napadlo mne, že si to tělo žádá a tím testuje mou vůli. Jsem tvrdohlavý jako mezek, asi proto nemám problém zvládnout cokoliv, co mi svalstvo našeptává. Musím však podotknout, že kdyby nebylo v mém okolí a na internetu více takových zarputilých beranů, bylo by to velmi obtížné. Jak se říká, vrána k vráně sedá.

Dost bylo úvodních žvástů. Nyní k samotnému závodu JCM 2008 (42,165km). Je ráno 7. 6. 2008 07:00 hodin, nabírám svého sportovního parťáka do auta a vyjíždíme směr Jirkov. Cestou si všímám, že má Lasky nezvykle tragický výraz (že by Lasky vzal doslovně reprezentaci Tragédů?) a náladu nemá zrovna Laskyjovskou. Vše mi bylo ihned vysvětleno. Jirka má totiž velký respekt z dnešního závodu i navzdory tomu, že mě naučil heslo: „kopec je můj kamarád“. Nemá ke kamarádům kopcům zrovna vřelý vztah. V Jirkově dojíždíme na místo konání. Organizátoři se jako vždy vytáhli, nemusíme na nic dlouho čekat, vše je jednoduše vysvětleno a zázemí pro účastníky je perfektní. Potkáváme se zde s Kadaňáky - Rolandem a jeho drahou polovičkou, Tudym. Na startu je i IM M. Thums, kterého jsem rád poznal osobně, přijíždí Koyama s jeho manželkou ultramaratonkyní, lady Koyama, která také startuje tento pro ni krátký tréninkový výklus. Koyama jede na jiný závod nedaleko.

V 9:00hodin startují cyklisté, kterých je pořádný chumel. V 9:10 odstartováno. Prvních 5 km běžíme podél vodního přivaděče, kde ještě vidím Rolandovo v dálce se mihotající tělo. Na 7. km odbočujeme do lesa, kde začíná první stoupáníčko. Běžíme společně s Laskym. Tudy je někde za námi, ale jak ho znám, tak určitě se jen rozklusává a šetří síly. Po pár kopečcích na lesní cestě s kameny nás dobíhá. Zastavujeme se u první občerstvovačky, kde do sebe cpu první energetický gel a zapíjím vodou. Tudy jediný nemá nic, na celý závod prý mu vystačí jedna Deli, je to prostě ďábel. Nyní běžíme 3 Kadaňáci do velkého stoupání, které snad nemá konce. Ohlížím se a vidím funícího pána v letech (odhadem asi něco přes 60 let) v červených trenýrkách a bílém nátělníku. Krev mi tuhne v žilách, když nás předbíhá a ještě nezapomene prohodit pár slovních narážek: „makejte, to my z Brd jsme na takové kopce zvyklí“. Otáčím se na spolubojovníky a gestikulací si sdělujeme naše dojmy. Stoupání na sluníčku však udělá své, děda z Brd zvolňuje a ptá se nás, kdy že to stoupání končí. Lasky mu odvětil, že stoupání je až do 21. km. Z jeho úst se ozval zvuk, jako když vypouštíte papiňák a děda zůstává za námi. Pod nohami teče asfalt, takové je vedro. Tudy se s námi loučí a zrychluje. Před vrcholem dávám zbohem i Laskymu. Zvolňuji, tep mám moc vysoký, to bych nezvládl. Nyní si hlídám tep na 165. Ani už mi nějak nevadí, že mě předbíhá pár lidí, mezi nimiž se mihly i červené trenky. Z hřebene Jedlové hory je nádherný výhled, krásná příroda a svěží větřík mi dává zapomenout na náročný a bolestivý výběh. Další občerstvovací stanice asi na 22. km. Teď začíná pekelné přemlouvání mozku, aby to nevzdal. Cpu do sebe další gel, jsem sám a pod nohami asfaltka, občas mě míjí nějaké vozidlo. Předběhl jsem pár běžců, kteří to evidentně přepálili, nebo mají nějaké zdravotní komplikace. Odbočuji na lesní cestu, která docela povzbuzuje mou mysl, protože silnice byla dost úmorná. Na další občerstvovačce se dozvídám, že je to ještě 16 km do cíle. Doháním M. Thumse. Dáváme se do řeči a běžíme spolu asi 8 km. Dozvídám se, že mu je velmi nevolno od žaludku a dnes nemá svůj den. Mluvíme skoro celou cestu a jsem rád, že jsem si poslechl, jak to chodí na IM, jak se trénuje atd. Je pravda, že jsme občas přecházeli do chůze, ale já už opravdu nemohl a Mírovi bylo zle. Potkáváme svatební kolonu aut, zdravíme je a děláme divadýlko, že běžíme stále svěže :-). Oni nám to oplácejí klaksonem. Jak už to tak bývá, musel jsem parťáka opustit, bylo mu stále moc zle a navíc mu jela naproti na kole jeho drahá polovička, tak jsem s čistým svědomím zrychlil. Později jsem se dozvěděl, že se cestou ještě zastavil na jedno orosený v hospůdce, které mu srovnalo žaludek a pak doběhl závod. Mimochodem byl jen kousíček za mnou. Je vidět, že je to IRON MAN. Nyní už jsem u další občerstvovačky. 7 km do cíle. Předbíhá mne pár běžců, zvolňuji. Nyní začíná opravdu psychika pracovat. Už to není jen o tělu, ale o hlavě. MP3 mi čistí hlavu pěknou hudbou, snažím se povznést nad to, že mám velké bolesti svalů a puchýře na malíčcích. Snažím se zapomenout, že mám nohy na zemi. Endorfiny pracují znamenitě, představuji si, že letím. Začíná bouřka, kapky mi vlhčí cestu, příjemně se dýchá. Občerstvovačka hurá už jen 2 km do cíle. Nekonečné 2 km. Koukám na hodinky a zjišťuji, že se určitě zlepším a možná to stihnu do 4:30. Přidávám. Pod mostíkem však nohy na chvilku vypovídají službu, přecházím do chůze. U přivaděče se zase rozbíhám. Konečně cíl!!!!! 4:31:00,25 V cíli mne čeká Roland s jeho drahou polovičkou a fotí mě mobilem.

Roland doběhl daleko přede mnou. Já jsem se zlepšil o 20 minut. Lasky a Tudy také přede mnou, jak jinak. Zde je výsledková listina. Po závodě jsme si s Laskym dopřáli pořádný oběd. Byl to pěkný závod!!!

Krásy Krušných hor

9. června 2008 - Jan Dolejš - maraton.cz

Příležitostí pro maratónského běžce, jak poznat krásy Krušných hor v oblasti nad Jirkovem, je Jirkovský crossmarathon. V sobotu 7. 6. se běžel 8. ročník tohoto závodu na trase Jirkov, Jezeří, Lesná, Svahová, Zákoutí, Blatno, Jirkov. Start byl u 2. ZŠ ve Studentské ulici na sídlišti Vinařická. Závod je vyspán pro maratónce, cyklisty a turisty. Slavnostní start byl v 9.00 hodin a celkem startovalo 55 maratónců a 78 cyklistů, turisté se letos nezúčastnili.

Trať má celkové převýšení 765 m. Start závodu leží v nadmořské výšce asi 300 m. Po startu je trasa vedena podél Podkrušnohorského vodního přivaděče do Vysoké Pece, pak stoupá nad hnědouhelnou pánev povrchového dolu Jana Švermy do výše asi 500 m nad Jezeří. Zde bylo asi na 10km první kontrolní stanoviště s občerstvovací stanicí. Dále trať stoupá lesní cestou kolem Josefíniny skály k Dřevařskému rybníku pod Liščím vrchem do výše asi 700 m. n. m. Tam je druhé kontrolní stanoviště s občerstvovací stanicí. Trať dále pokračuje kolem Liščího vrchu přes Lesnou do výše asi 900 m. n. m do Rudolic. Zde je na 23. km občerstvovací stanice. Pak klesá po silnici kolem Nového rybníka do Svahové asi do 800 m. n. m. Pokračuje kolem Kohoutího vrchu ke kontrolnímu stanovišti a občerstvovací stanici č. 3 na 29 km. Dále vede opět terénem lesní cestou do Zákoutí, kde je ve výšce asi 700 m. n. m 4. kontrolní stanoviště a občerstvovací stanice. Pak vede silnicí přes Mezihoří do Blatna, kde je na 34. km ve výšce asi 600 m. n. m 5. kontrolní stanoviště s občerstvovací stanicí. Pak již trať jen prudce klesá silnicí přes Šerchov a Březenec, kde je na 40. km občerstvovací stanice, do Jirkova. Tam asi 1 km před cílem opouští silnici a pěšinou mezi přivaděčem a zahrádkami vede do cíle u školy.

Závod pořádá Klub Krušnohorců a město Jirkov. Provázelo ho pěkné sluneční počasí s mírným větrem. Na závěr se posledním běžcům zatáhla obloha. Naštěstí se až po závodě strhl liják s krupobitím.

Pro vítěze byly připraveny věcné ceny, pro každého účastníka pak kromě drobných dárků od sponzorů skleněný půlitr se symbolem závodu a diplom. Výborná organizace pořadatelů a vydařený závod byl nejlepší pozvánkou na příští ročník. Za to jim náleží od účastníků poděkování.

Jirkovský crossmaratón - báseň

18. dubna 2008 - Jan Dolejš

Ještě smím vteřin pár na startu stát,
výstřel zní, musím už v běh teď se dát,
cestou do hor, která se nemění,
pro mne je nadějí a znamení.
Cesta a kamení a temný bor
vede mne stále výš až tam do hor,
vlídný stín, horký vzduch, snad dosti sil,
na trasu známou jsem s tím vyrazil.
V srdci mám touhu a obzor těch hor,
tam v dáli pro mne je jak semafor,
dokud tam běžím, tak to znamená,
naděj´, co svítí mi jak zelená.
Slunce mám nad hlavou tak pálivé,
před sebou stoupání zas hrozivé
po cestách, po loukách i po pláních,
na kopcích, v údolích, v stoupáních.
Cesty a silnice, pak klesání,
víra má nadějím už nebrání,
zbývá snad chvíle jen a v cíli být,
hory tak překrušné tím pokořit.

Potlesk organizátorům

7. června 2007 - Štefan Krč - forum.behej.com

Organizace se mi moc, skutečně moc líbila. Hlavně značení a přítomnost organizátorů a městské policie na důležitých místech. Dostatečným důkazem perfektního značení je, že ani já jsem nejenže nezabloudil, ale ani nikde neznejistěl. A když jsem přišel do školy, hned jsem dostal diplom s časem a ručně napsaným jménem. Skutečně organizátoři byli skvělí, velice příjemní. Tleskám jim.

JCM 2007

11. června 2007 - Jan Dolejš - maraton.cz

V sobotu 9. 6. se v srdečné atmosféře a v dramatické scenérii Krušných hor uskutečnil 7. ročník Jirkovského crossmarathonu. Závod byl vypsán pro turisty - start od 7.30 hod., horská kola - start v 9.00 hod. a maratonce - start v 9.10 hod. Postavit se na start našlo odvahu celkem 128 účastníků.

Vzhledem k vyplněné předpovědi počasí pořadatelé očekávali rekordy, které se naplnily, tentokrát však teplotní a ve vypocených litrech potu. Proto bylo nanejvýše vhodné si přes vedro zachovávat při stoupání na hřebeny chladnou hlavu a šetřit síly na závěr. První část závodu vedla převážně lesem na hřebeny, a tak někteří, kteří zvolili v tomto úseku pomalejší tempo, trávili cestu v poklidném rozhovoru. To sice mohlo ubírat sil, ale vzhledem k tomu, co čekalo běžce na hřebenech a poté při sebězích, to bylo prakticky zanedbatelné. A tak cestou nahoru mohli ještě obdivovat hory a překrásné výhledy na krajinu, mj. i romantiku povrchového dolu, který měli v určitém úseku pod sebou jako na dlani. Tato část trasy vedla lesem v poměrně příjemném chládku. Na hřebenech však pálilo slunce, ale občas vál docela příjemně mírný větřík.

Nejnáročnější část pak čekala na maratonce, jak už to na takových závodech bývá, při sebězích, z části po kamenitých cestách a na závěr pak po asfaltu, kdy se hlásily o slovo hlavně kolena. Přes horko a náročnost trati nedokončily jen výjimky (tři maratonci, dva cyklisté) a tak všichni v cíli byli spokojeni. A to zásluhou nejen svého výkonu, ale především pořadatelů, kteří při přípravě i v průběhu závodu odvedli obětavou práci. Na občerstvovacích stanicích byl dostatek vhodného občerstvení, i když největší zájem byl asi o vodu. Tu podávali někteří z obětavých organizátorů zájemcům i mimo stanice. Pokud snad někdo nebyl spokojen se svým výkonem, jistě ho uspokojily upomínkové dárky pro všechny účastníky. Nejen proto, ale hlavně však pro již zmíněnou srdečnost pořadatelů se sem někteří z borců rádi každoročně i přes přetěžké podmínky (anebo právě pro ně) vracejí, a pro ty nejvěrnější pak mají pořadatelé ještě zvláštní prémii.

Za organizaci Jirkovského crossmarathonu jim patří vřelý dík.

Jirkovský crossmaraton 9. června 2007

9. června 2007 - Martin Skořepa

Krušnohorský les je mladý. Rovnoměrného stáří po celém hlavním hřebeni od Děčínského Sněžníku až po Klínovec. To je asi 150 km, na šířku v průměru okolo deseti kilometrů. Tento les často ne o mnoho vyšší člověka téměř neposkytuje stín. Maratonský běžec, který opustí prudké svahy podhůří pokrytého vzrostlými buky, se přibližně na dvanáctém kilometru ocitne na území, které bylo znovu zalesněno poté, co veškeré původní lesy během několika málo let uschly následkem neúnosného zatížení ovzduší průmyslovou činností (však jsme si ten zvláštní morbidní pocit z pohledu přes obnovenou střechu zámku Jezeří do černě vybagrované jámy vychutnali; to bylo ještě na začátku závodu, o němž pořadatelé tvrdili – patrně následkem neznalosti nezdolně soutěživého ducha převážně mužských účastníků -, že to není závod, nýbrž jen jakási prověrka fyzických a morálních(!) sil, a na slibované výhledy nám ještě zbývala energie).

Maratonský běžec je člověk naprosto neerotický, vyhublý do podoby postav vídeňského malíře Egona Schieleho, který je z nějakého rozmaru těch, jež jsou placeni za to, aby organické a živé věci umisťovali do nějakého anorganického, zmrtvujícího systému (patrně proto, aby se školáci měli co biflovat), řazen mezi představitele secese, pokud bychom ovšem pod tento pojem zahrnuli i jiný podobně umělý a nic neříkající pojem expresionismu (pokud čtenář neví, o čem je řeč, nechť raději zkusí Egona Schieleho naživo všude tam, kde jsou jeho „maratonci“ k vidění). Stejně tak je maratónský běžec i velmi úsporně oblečený a zpravidla málomluvný, maximálně eliminující vše, čím by mohl ohrozit přežití 42 km. Je sbalený a schoulený do sebe jako klíště (tento obraz jsem si vypůjčil z prózy Parfém, příběhu vraha, jejíž provokující obrazy jsem dosud nerozluštil a které ve mně někde stále pracují jako podzemní řeka), soustředěný na okamžik, kdy dosáhne cíle, jeho režim je minimalizován, vidí, vnímá, ale jeho mozek to nebere, nevyhodnocuje, svět je vytlačen kamsi vně, třebaže pořád nepřestává dorážet a vysílat jakési obrazy, vzpomínky, tváře, situace, ty se však neproměňují v emoce, protože emoce vyčerpávají, po tu dobu je vše odloženo, opuštěno a odpuštěno, protože mysl je napnuta zcela výhradně k cíli; jediný film, který se neustále dětinsky obrací sem a tam, je obraz krajiny zbývajících kilometrů tak, jak byl vyčten z mapy nebo ne úplně dobře pamatován z předcházejících ročníků (avšak přece jen: v okamžiku, kdy po několika kilometrech opouštím stále stejně vysokou hradbu nově vysázeného lesa a před Zákoutím vběhnu bez jakéhokoli varování do nečekaně otevřeného prostoru louky, zvolna svažující se do údolí prameniště Bíliny, odkud se dál zvedají desítky kilometrů nekonečných plání krušnohorského hřebene se siluetou nejprve Jelení hory a pak ještě vzdálenějšího Klínovce, musím si zařvat, abych v sobě zrušil téměř ničivý pocit, že i ty nejopojnější chvíle života se mžikem chvíle stávají utrpením nebo alespoň chandrou a nostalgií, ó ano, Buddho, takhle jsem to pochopil, tu tvou první vznešenou pravdu, to je moje učení, které jsem ti z toho vyrobil). Sluch je nastražen, zdali neuslyší supění soupeře, který mě za chvíli předběhne, a tím mi v rozporu s přáním organizátorů ukradne zbytek sil, a tudíž i kus duše. Proto běžím, a pokud to jde, běžím co nejrychleji, protože je to jediný rozumný způsob, jak se dostat do cíle, a přitom nebýt pokořen těmi, kteří jsou na tom fyzicky i psychicky lépe než já.

Jediné, co však nelze ovlivnit, zmírnit, potlačit či jinak řešit, je stálá, frustrující přítomnost slunce (teploty dnes směle překročí třicítku a média se budou kochat počty kolabujících gerontů). Je rok od roku palčivější (ať si Klaus píše, co chce), a ten, kdo se chystá na maraton 9. června, musí s ním počítat, uvědomí-li si navíc, že více než polovina trasy vede náhorní plošinou Krušných hor, která před sluncem příliš nechrání. Nelze ani spoléhat na horský vánek nebo nižší teplotu danou úctyhodnými 900 metry nadmořské výšky, kterou v jediném místě na krátký okamžik překročíme asi v polovině trasy závodu. Ani bouřkový mrak, který se k nám líně sune odkudsi z německého (nebo raději saského) severozápadu, nepřinese déšť či závan větru a časem se rozplyne. Neúprosné světlo se sice jakoby na nějakou dobu ztlumí, časem však krátké stíny nízkého lesního porostu opět výrazně ztmavnou. Nezbývá mi tedy, než abych vyhlížel střechy Blatna, odkud začíná prakticky souvislý seběh k cíli. Zatím se mi nezvedá žaludek, potřeboval bych jenom častěji pít, kontroly s občerstvením jsou daleko od sebe, naštěstí se na cestě objeví bernardýn v podobě krásné slečny, která vystupuje z auta s láhví vody sice ne kvůli mně, ale nakonec i pro mě něco zbyde. Trochu vody si naleju do čepice, abych necítil to žhavé tetelení nad svou hlavou.

Jsem už skoro na čtyřicátém kilometru, obletován cyklistickými spojkami malých dětí z Březence, obce na okraji Jirkova, které posílají avízo na poslední kontrolu, že si přeju pouze jednu vodu. Své přání neartikuluji, jenom naznačuji rukou. Mám strach, že kdybych promluvil, musel bych závod okamžitě ukončit. Když se zastavím, uvědomuji si, že je mi špatně, žaludek se mi tlačí kamsi do krku a odmítá i obyčejnou vodu. Raději se proto znovu uvedu do pohybu spoléhaje na pokračující samospád k cíli. „Už jenom 300 metrů,“ říká policista na okraji Jirkova a odklání mě na pěšinu kolem přivaděče. Cíl přichází za zatáčkou jako překvapení, jako useknutá pointa. Nabídnou mi židli. Pak rozinky, kandované ovoce, diplom nebo lahvové pivo. Jako bychom ani nebyli kdesi v pohraničí v panelákovém městě osídleném obyvateli okolních vesnic zlikvidovaných kvůli těžbě uhlí na úpatí hor, které byly spolu s krajinou v podhůří zdecimovány paralelně. Někdo nahlas děkuje pořadatelům, pak se po dlouhé pauze ozve váhavý potlesk. Běžci zabráni do promítání celého filmu dnešního červnového dne a v domnění, že jenom oni mají nárok na svých patnáct minut slávy, zapomněli na obětavost pořadatelů. To ještě netušili, že necelé dva kilometry odtud na zámku na Červeném Hrádku proběhlo celostátní setkání dvojčat, o němž přinese komerční televize zevrubnou reportáž večer o půl osmé. O nás ve zprávách nepadne ani slovo.

JCM

9. června 2007 - Zdeněk Kučera - kobkladno.unas.cz

3 nenápadná písmenka. 3 celkem obyčejné znaky psané někdy vedle sebe, jindy pod sebou anebo také přes sebe. JCM uvedená na bílém nebo žlutém papíru, místy i na silnici nebo cestě. Značky, které nás provázely a mnohdy i pronásledovaly. Známe je s kamarádem Benem už 4 roky. Letos jsme si chtěli opět společně prověřit, zda jsou na svém místě a plní svůj účel. Tato písmenka slouží totiž jako navigace při jednom z velice náročných českých maratonů. V oblasti Krušných hor se v sobotu běžel Jirkovský crosmarathon.

Vedro bylo už v ranních hodinách. Krátce po 9., kdy jsme stáli na startu a cyklisté už měli první metry za sebou, to skoro vypadalo jako v pravé poledne. Začátek vedený podél vodního přivaděče byl rovinatý a sváděl k rychlému tempu. Ne, pěkně volně. Úplně prázdná silnice z Vysoké Pece také lákala ke zrychlení, ale proč? Krátký výšvih do lesa, rovinatý úsek a přichází první prověrka. „Výběh“ k zámku Jezeří. Zrychluje se dech, krátí krok, cupitáme a jen místy se náš zrak obrací k východu, kde zejí hrozivé hnědouhelné jámy. Po občerstvení vbíháme na rozbitou lesní silničku a po ní stoupáme. Pouštím 2 spoluběžce a držím stále se zpomalující tempo. Na mnoha místech asfalt skoro teče. Další „picí“ stanice. Kelímek vody do sebe, 2 na hlavu krytou bílou kšiltovkou. Bena tuším kousek za sebou, nechci se zastavovat, znám jeho kvality, vím, že kopec jde pomaleji. Jednou jsem tu potkal stádo jelenů. Teď jsou určitě pěkně ve stínu a odpočívají. Předbíhám stojící cyklisty a ani jim nezávidím. Další zastávka je u Dřevařského rybníka. Vodu do sebe a na sebe a půlku banánu. Jeho chuť mi v tu chvíli připadá jako nejlepší jídlo na světě a celkem svěží pokračuji dál. Obíháme Medvědí skálu a otevírají se nám daleké výhledy bis zum Deutschland. A také pozoruji na obloze mraky. Z dáli se ozývá nesmělé hřmění a já naivně věřím ve změnu k lepšímu. Po chvilce dobíhám ke skupince cyklistů, u které nečekaně zastavil můj předběžec. Sotva se drží na nohou a slyším jediný rozumný povel: „Ty vole, v tomhle stavu se na to musíš okamžitě vy...t!“ Horko, ale místy lehce profouknuté větříkem. Lesná. Zřejmě tým některého z běžců mi dává napít, z kýblu osvěžuji horní část těla a pokračuji. Změna! Jsme na silnici s dobrým povrchem a klesáme! U příští občerstvovačky vidím další odpočívající. Kamarád Igor toho má viditelně dost. Po pár metrech si uvědomuji situaci a srovnávám se. Až do Svahové běžíme mírně dolů, v obci je malé stoupání a opět vbíháme do terénu. Asi po 1,5 km je další záchranná stanice. Banán, rozinky, voda, navíc koukám po čokoládě, ale nemám lžičku, abych si nabral rozehřáté hnědé hmoty. Kus silnice a poslední lesní vložka. Na pláni u domků v Zákoutí visí cedulka s kilometráží. Vím, co mě teď čeká. Skoro nekonečně dlouhý silniční seběh, pouze místy okořeněný malými terénními vlnkami. V duchu počítám kilometry. Desítka je pryč, teď už to je kousek. Blatno s poslední velkou občerstvovačkou. Tradiční posilnění a vpřed. Jde přede mne jeden z mladších. Stíhám ho ze všech sil. Šerchov, Březenec a stále dolů. Už jsou vidět domy cílového města. Od cedule Jirkov je to kilák. Ze silnice vbíhám na písčitou cestu, pár kroků a zatrnulo mi. Křeč v pravé noze mě skoro zastavuje. Ne, to nejde!, pomalu ji rozkulhávám a rozbíhám. Poslední stovky metrů. Konečně vidím známé místo a stan s časoměřiči. Jsem popáté v jirkovském cíli.

Crossmarathon přilákal rekordní počet závodníků

13. června 2006 - jirkov.cz

Šest žen a 41 muž v sobotu 10. června vyběhlo na trať Jirkovského crossmarathonu (JCM). V 6. ročníku běhu již počtvrté jako první doběhl Tomáš Ulma z Prahy v čase 3:05:59,0 (na snímku s číslem 32), jeho soupeř Karel Karas z Litvínova skončil až pátý. Druhou příčku tentokrát obsadil Josef Kubále z Mladé Vožice. Žádný z běžců závod nevzdal. Celý úsek uběhl opět i Jan Bošina, devětapadesátiletý jirkovský zastupitel. Na marathonskou trať vyrazilo zároveň 11 turistů, ale i neočekávaný počet cyklistů. Na trať od ZŠ ve Studentské ulici vyjelo 17 žen a dívek a 63 mužů různé věkové kategorie. Do cíle u stejné školy nedojeli tři cyklisté, žádná z žen nevzdala. Nejrychlejší čas vytvořil Jan Chrobák z Loun, trať v délce přes 42 kilometrů a 195 metrů horským terénem ujel v čase 1:27:32,0.

Mezi cyklisty se poprvé objevil handicapovaný jezdec. Jiří Ponec v loňském roce přišel při automobilové nehodě o nohu. Nedávno se na kole začal pouštět do delších úseků, výzvou pro něj byla i těžká horská trať. A nedojel poslední.

Závod se neobešel bez sponzorů. Jirkovský závod Preciosy, a. s., zhotovil pamětní medaile všem účastníkům. Přízeň marathon získal také u Severočeských dolů, a. s., a v šerchovské hospodě U Čemanů. JCM proběhl pod záštitou města Jirkova a Klubu českých turistů při VTŽ Chomutov. Úseky tratě ohlídali dobrovolníci a příslušníci Městské policie v Jirkově a Policie ČR.